Pár slov na úvod:
jedná se o přepis papírových deníků a autentických záznamů z mých cest. Všechny postavy jsou skutečné, tak snad se na mě nebudou zlobit, že se z nich tímto stávají i postavy románové :)
Deníky přepisuji přesně tak, jak byly zapsány, pokud doplňuji nějaký aktuální postřeh, je psán kurzívou.
Příjemné čtení!
Karpatské deníky
(Věnováno mé
báječné sestřičce, skvělému člověku a nejlepšímu příteli...)
 |
| Piatra Secului s báječnou osobou, mojí sestrou |
 |
| vykoupané, vymydlené... :) |
 |
| poslední den na cestě - moje kolena už melou z posledního |
Deník první – Trascău
(12.08.2011 – 21.08.2011)
03.08.2011
Tak
tu právě sedím s Kájou u mě v bytě nad seznamem věcí do Rumunska. Už
mám parádní cestovní horečku a navíc netuším, jak všechny ty věci, co budeme
mít s sebou nacpeme do báglů, uvezeme, uneseme atd., ale strašně se na to
těším!
11.08.2011
„Naším
cílem je cesta sama“ – tohle jsem si přečetla na stránkách 3 kluků, kteří i za
podpory Kudrny projíždí v Trabantu různé nejen evropské státy. A mají recht.
Přesně tohle se hodí na naši výpravu do Rumunska! (Ano, tušíte správně, jednalo se o expedici Trabantem po hedvábné stezce...)
V pondělí odpoledne přijela Kája a udělaly jsme velký nákup – sušené polévky,
těstoviny, paštiky... prostě jídlo na 10 dní, abysme přežily :)
Ráno
jsem ještě byla u zubařky, odvrtala mi další kus zubu a dala mi tam dočasnou
plombu. Prý může vypadnout... Popsala jsem jí kam jedu a zeptala se, co mám
dělat, když by plomba opravdu nevydržela? Poradila mi, ať to případně zalepím
kusem žvýkačky...!
Teď
se mi strašlivě nic nechce, ale jdu na to – zabalit nahrubo ten obří bágl,
odpoledne mě vyzvedne autem Kája a jedeme balit do Roztok k našim, kde budeme spát. Ráno nás táta hodí autem na
Florenc, odtud busem do Jihlavy a tam už nás nabere Kudrnovský autobus a tradá
do Rumunska!
12.08.2011, den nultý...cesta
Po
včerejším nekonečném balení a na spánek ne příliš vydatné noci sedíme na
Florenci na autobusáku a čekáme (kromě auta) na první dopravní prostředek –
žlutý autobus do Jihlavy. Batohy s vodama budou mít něco přes 20kg... ale
my to přežijeme! Rumunsku třikrát hurá, jupí, hurá!
 |
| Florenc - jsme připravené! |
13:30
Po
zakoupení vod, prohlídce historického centra Jihlavy a zakoupení mapy hvězdné
oblohy v levných knihách sedíme na autobusáku s „přípitkovou“ plechovkou
Gambáče (na přežití – pochopitelně) a vyčkáváme příjezdu autobusu. Opodál
vidíme dvě tříčlenné skupinky, které vypadají, že čekají na kudrnovský bus,
stejně jako my... uvidíme.
Mimochodem,
po návratu musíme dokoukat „Pařbu ve Vegas“ – rozkoukaly jsme to ve
„žluťáskovi“ po cestě do Jihlavy.
Finty
jak donutit Káju chodit, když už nebude moci (něco ozkoušeno na nedávném
sesterském čundru podél Střely, něco prozradila sama :)):
1.
Vezmi
pendrek (ideálně černý, zabere i sladko-kyselý), zavěs ho na klacek a drž ho
v blízkosti její hlavy (smysly: zrak, čich, pokud pošlape tak i chuť)
2.
Když
už to bude tak hrozné, že pendrek nezabere, opij jí, to pak ujde úplně všechno!
(smysly: žádné! Odumřelé mozkové buňky slézají do nohou a dodávají jim záhadnou
látkou energii. Pozn. – pouze hypotéza!)
3.
Zadek
– hezký zadek chlapa jdoucího před ní (smysly: zrak, pozor na hmat, může být
održkoidní :). Pozn. Možná příliš rozptylující,
nutno otestovat!)
19:00
První
zastávka – Maďarsko. Dvě tříčlenné skupinky opravdu jedou s námi. Dáváme
si s Kájou další Gambáček (večeři), už se začíná maličko šeřit a my
očekáváme noční přejezd do Rumunska.
13.08.2011, den první, 14,3km, 600m
stoupání, 425m klesání
05:27
Za
tónů „Vltavy“ ve sluchátkách a za pokusu prvních slunečních paprsků protnout
horizont přijíždíme do pohoří Trascău. Zatím jsme stále ještě
v civilizaci, ale už teď kolem vidím to, na co jsem se tolik těšila –
nekonečné zelené louky, sem tam strom, či kupka sena a nikde ani živáčka, kromě
naší 20ti členné skupinky...
 |
| Vltava od B. Smetany mi zní v uších a za oknem autobusu vychází nad Rumunskými pastvinami sluce |
13:00
Máme
za sebou skoro celou dnešní trasu a právě sedíme na vrcholu Piatra Secuilui
(1128,7m).
V autobuse
s námi jelo ještě dalších 20 lidí, skupina na druhé pohoří, ale ty autobus
vyhodil už někdy v půl čtvrté u silnice kousek odsud. Byl to docela šok,
najednou se zastavilo, rychle všichni ven, popadněte krosny, čelovky (máte-li
je po ruce) a šlapeme... Později jsme se dozvěděli, že poodešli jen kousek na
nejbližší louku, vytáhli karimatky a spacáky a dospávali. Nakonec jsem jim to
ještě záviděla.
My
jsme dorazili kolem šesté, v autobuse jsem nedokázala pořádně spát, noc
předtím také ne, brzké vstávání a celodenní cestování a hned šlapat do kopce
z vesničky Moldovenesti, kde nás vysadil autobus.
Naše
skupinka vypadá celkem pohodově a náš průvodce taktéž.
Jsme
teď zhruba 3km od místa, kde se dneska utáboříme. Nahoru na vrchol v plné polní nás
dorazilo pouze devět. Zbytek se šel rovnou utábořit s tím, že si to sem
možná vyšlápnou později nalehko.
 |
| Kája, batoh a Piatra Secului v dálce |
|
 |
| já, batoh a Piatra Secului v dálce |
|
16:00
Ležíme
před stanem a vcelku se pečeme ve vlastní šťávě. Je to tu ale nádherné. Máme
ležení v krásném sedle s výhledem na vrchol, kde jsme si před chvílí
dávaly s Kájou dlabanec.
Poté,
co jsme slezly a obešly celý kopec a to napůl po kamenité a poměrně těžko
schůdné cestě jsme shodily batohy, postavily stany a vyrazily pro dřevo a vodu,
opět z kopce do kopce.
Teď
dáváme relax, než se pustíme do vaření večeře.
Počasí
vypadá dobře, snad nám i chvilku vydrží. Chceme spát pod širákem a pozorovat
Perseidy...
 |
| Piatra Secului, už je blízko |
 |
| výhled do údolí na barevná políčka u vesnice Coltesti z hřebene Piatra Secului |
Je po
osmé večer a sedíme venku u ohně. Máme seznamovací večírek ve znamení slivovice
a hruškovice :)
 |
| seznamovací večírek |
14.08.2011, den druhý, 15km, 750m
stoupání (prudkého)
Je
ráno před osmou hodinou (resp. před devátou rumunského času, ale řídíme se
stále českým) a my máme sbaleno, jsme po snídani (ovesná kaše s malinami)
a chystáme se na sestup do vesnice Coltesti, kde máme v plánu návštěvu
hospody. Odtamtud jdeme na zříceninu hradu Celatea Trascaului a pak do krpálu,
kde nás prý čeká odměna v podobě koupání v napajedle. Konečně
koupanda!
 |
| tábořiště pod Piatra Secului |
 |
| nádherné ráno - výhled z tábořiště |
 |
| ranní zápisky do deníku |
21:30
Už
jsme ve spacáku a chystáme se ke spánku. Dneska poté, co jsme zabalili věci
jsme se vydali na prudký sestup ze sedla pod Piatra Secuilui přes pole do
vesničky Coltesti. Tam jsme si s Kájou daly v hospůdce místní výborné
pivo Ursus (= medvěd :)) a do zásoby koupily ještě
místní pálenku „Cujku“
a dvě další plechovky medvěda s sebou.
 |
| na zdraví a na medvědy! |
 |
| naše výprava u "napajedla" v Coltesti |
 |
| domorodci v Coltesti |
Doplnily
jsme také zásoby vody a naše skupinka se vydala na zříceninu hradu Trascauli –
výstup k hradu opět dobrovolný. Samozřejmě jsme šly a stálo to za to! Hrad
byl krásný – parádní brány a výhledy do okolí.
 |
| ku hradu |
 |
| zřícenina hradu Trascauli |
Poté
jsme přešli pole a louky a začali opět s plnou polní stoupat nahoru
k vodopádům a směrem na mongolskou step, kde dneska přenocujeme. Výstup to
byl pěkně ostrý, navíc v největším kopci ještě okořeněný padlými kmeny. Po
stoupání na konci lesa nás čekala dlouhá, pozvolna stoupající louka, kterou
jsem si přejmenovala na „sarančí“, protože na každém kroku opravdu vysoké trávy
a šalvěje bylo tak 250 kobylek a sarančat, do toho čmeláci a další hmyzáci.
Člověk udělal krok a osazenstvo louky vyskočilo do všech stran... Také jsem se
z čela výpravy propadla až na místo poslední (před „sběrače mrtvol“, jak
přezdíváme pomocníkovi průvodce Davidovi, který chodí na konci a sbírá
odpadlíky), protože jsem vytáhla macro předsádku a fotila jak šílená :)
Po
stoupání jsme se dostali k úžasnému napajedlu s výbornou vodou,
bohužel už v kopci začalo trošku krápat a ochladilo se, takže na koupání –
alespoň to celkové – to moc nebylo, ale osvěžit nohy, doplnit vodu a dát si
oběd se rozhodně dalo. Kluci „čundráci/vojáci“ dokonce vařili hrachovou polévku
a jeden z nich snědl kobylku... Dobrou chuť :)
 |
| oběd u napajedla |
 |
| naše skupina v pohybu |
 |
| rumunské "mongolské" stepi |
 |
| rumunské "mongolské" stepi |
 |
| rumunské "mongolské" stepi |
Ještě
kousek jsme po pauze vystoupali a pak už jsme po takové nakloněné rovince za
doprovodu mírného deště dorazili na vrchol a odtud jsme mírným padáním došli do
tábořiště. Hned vedle našeho „campingplacu“ je napajedlo, o kousek dál
malinkatá dřevěná salaš a také stádo krav neustále cinkající zvoncema (při
příchodu na tábořiště jsem si udělala i krátké videjko s tou báječnou
kraví muzikou...). Místo na stan se hledalo poměrně nesnadno, vzhledem
k nekonečnému množství kravinců, jež nás obklopuje. Vybraly jsme si
nakonec velice lukrativní parcelku se „zvonkem“ (kravské lejno, ze kterého
roste houba :)). Sotva jsme postavili stany, začalo
pršet. Po chvilkové přeháňce déšť polevil a my jsme se šly s Kájou okoupat
do ledové vody. Opět to bylo takové vyhýbání kravincům, kravám (a bačovi, který
nás z vršku pozoroval), ale bylo to skvělé.
 |
| tábořiště druhého dne a bača na horizontu |
 |
| tábořiště druhého dne |
 |
| večírek v rumunském stylu :) |
Už
když jsme večeřely, přidali se k nám na pokec čundráci/vojáci (tři
trampíci – mají vše maskáčové, jeden z nich je dokonce profesionální guma
s přeplněným batohem prý asi 35kg a v kanadách... od začátku má
problémy s chůzí a ani se nedivím!). Kája mi začala masírovat nožky, pak
škemrali o masáž i další a nakonec se to u nás sešlo skoro všechno a rozjela
se výměna pálenek, takže pěkně vydařený večírek :) Jdeme už spát, vlastně Kája
už zařezává a já se také chystám... dobrou noc!
15.08.2011, den třetí, 16,2km, 426m
stoupání, 874m klesání
19:00
Právě
sedíme s Kájou a Soňou (19ti letou hlídačkou stanů, která tu první večer
oslavila narozeniny) naproti kempu na lavičkách u stolu, dáváme kouřovou a pivo
a sedí tu s námi místní jednozubý týpek. Moc si nepokecáme, ale je milý.
Ukazuje do Rimetské soutěsky, kterou máme na programu zítřejší den a říká
„ursus“, tak snad tím myslí to pivo... :)
Nakonec
vyloudil cigaretu a na Káje pusu (má s ním i foto :)).
 |
| Kája s nápadníkem :) |
K dnešnímu
dni – probudili jsme se do pěkně oroseného rána. Stan mokrý, přeprané oblečení
neuschlo, takže jsme navěsily ponožky na bágly, sbalily mokrý stan a šlo se.
 |
| budíček kravskými zvonci |
 |
| orosené ráno |
 |
| sušení ponožek v ranním slunci |
 |
| bačovo útočiště |
Nejdříve
jsme šli přes louky poseté nádhernými a voňavými kytičkami, později jsme začali
potkávat malé chaloupky s vysokou střechou ze slámy a hlavně jsme se kochali
nádhernými výhledy do krajiny a na Piatra Secuilui, jehož hřeben jsme nechali nějaký
ten den za námi.
 |
| údolí v mraku |
 |
| typické rumunské chajdy |
 |
| malebná krajina |
Dnes
nás v podstatě celý den čekal prudší sestup, stoupání přišlo až když jsme
se blížili k vesničce Bradesti, kde měli hospodo/obchůdek s nějakou
tou zásobou piva (ovšem pro nás to nebylo dost – vypili jsme jim všechno :)) a také tam měli nugátový
croissant 7 days... mňam!
 |
| báli jsme se medvěda, potkáváme Nedvěda... |
 |
| hospoda/obchod/telefonní ústředna Bradesti |
 |
| Bradesti |
 |
| holubi na střese si štěbetají, že přijeli čecháčci a vypili celou hospodu... |
Po
pivečku nás z Bradesti čekal hodně prudký sestup (že by místní černá
sjezdovka?!?) do údolí podél potůčku do vybydlené vesničky Cheia. Máme krásný
tábor s výhledem na Rimetskou soutěsku hned vedle potoka, naproti přes
vodu je zavřené muzeum a plácek s lavičkama a stolkem. Zůstáváme tu tři
noci. Hurá, konečně nemusíme ráno balit věci...
 |
| pozůstatky vybydlené vesnice Cheia |
 |
| suchou nohou? |
 |
| stěny soutěsky ozářené zapadajícím sluncem |
Po
postavení stanů a rozvěšení prádla jsme si daly s Kájou s Soňou
parádní koupel ve „vířivce“ (potok teče poměrně prudce, všude jsou peřejky a
jezíky). Potůček není až tak moc studený, takže jsme se tam kachnily snad
patnáct minut. Navíc jsme si vypraly prádlo mýdlem s jelenem a už se to
v podvečerním slunku suší na šňůře mezi stromy. Teď se na druhé straně
vody chystá oheň, takže se tam z naší oázy klidu za chvilku zase
přesuneme.
 |
| lázně u soutěsky Cheia |
Fotek
mám už asi milion, snad mi vyjdou baterky a karta...
A
zítra nás čeká výprava nalehko do Rimetské soutěsky, stejnojmenného kláštera a
také do hospůdky...!
16.08.2011, den čtvrtý, 15km, 404m
stoupání a klesání
Tak
dneska jsme si dali opravdu velký adrenalin! Sice jsme šli nalehko, ale hned ráno jsme přes kopřivové pole
a suťovisko nastoupili na přechod soutěsky horem. Byla to taková menší „rumunská
ferata“, místy poměrně technická a trošku lezecká (především konec), místy jsme šli po
suti na cestičce o šířce jedné boty a pod námi 300 metrová strž, ale byla to
paráda. Ne všichni si to užili tak jako já, ale kdo má ke skalám trošku blízko
(a není blázen, aby se přidržoval pekelně starého a potrhaného ocelového lana,
ale raději skály), pro toho to byl určitě báječný zážitek. Na závěr jsme
slézalo opravdu tak trojkovou stěnou dolů k potoku, kde jsme dlouho
čekali, než doleze celá skupinka a tak jsem fotila a stihla jsem si dát i
koupačku. Kříž pod skalou u potoka nebyl zrovna optimistickým znamením, ale to,
že se tam někdo zabil jsme zjistili naštěstí až po slezení dolů do relativního
bezpečí.
 |
| přes suťoviště na rumunskou "feratu" |
 |
| jů, pavouček |
 |
| jedno z bezpešných míst, tak honem udělat foto... |
 |
| na šířku jedné nohy... |
 |
| dolez k vodě... toho lana bych se nedotkla :) |
Po opětovném shledání celé skupinky jsme po cestě došli ke Cabaně Cheile, po
cestě se mi při brodění potoka podařilo zahučet do půlky lýtka do vody, takže
jsem přezouvala do sandálů. Potůček se postupně rozšiřoval, stěny soutěsky se
zmenšovaly, až jsme se ocitli v „civilizaci“, najednou bylo po
výhledech a jediné, co jsme viděli byl rumunský bordel... Rodinky si vyjely
k potoku kempovat, ovšem v jejich podání to vypadalo tak, že na
hnusné udusané hlíně vedle hromady odpadků stála Dacie s otevřenýma
dveřma, z ní vyhrával na plné pecky rumunský popík, před ní vyvalená
rodinka v kempingových stoličkách a vedle gril, na kterém pekli
pravěpodobně „mici“ (takové místní čevabčiči) a v potoce další hromada
odpadků... Dokonce i jeptišky v klášteře, do kterého jsme šli potom, házejí
odpadky do té nádherné horské vody. Prostě to tak mají, ale o to je to
smutnější, když člověk vidí tu nádhernou krajinu zasypanou bordelem...
 |
| kulturní šok po příchodu do "civilizace" |
 |
| Dacie je nedílnou součástí rumunské kultury |
 |
| bordel v potoce, hlasitá muzika... rumunská zlatá mládež? |
Kolem
Cabany jsme jen prošli a pokračovali dále do kláštěra Rimetea na prohlídku.
Hned za hospodou začala pořádná průtž mračen. Mysleli jsme si, že to nebude tak
zlé a do kláštera přeběhneme v pohodě, ale byla to ještě docela štreka a
spláchlo nás to komplet celé. Šli jsme nalehko a za hezkého počasí, tak jsem si
s sebou poprvé nevzala vůbec pončo ani goretexku... Chyba! Mokré plavky,
tílko a leginy to teda nic moc. Foťák jsem měla zabalený v igelitce no a
do kláštěra jsme tedy jen tak zlehka nakoukli (zabaleni do igeliťáků, kvůli předepsanému dress codu :)), stále ještě pršelo.
Nahlédli jsme i do hlavní kaple, kde zrovna řádila jeptiška s vysavačem :). Také jsme se ptali, zda
nemají na prodej chléb, protože v Bradesti, kde měla být možnost dokoupit
pečivo, ho neměli a většina z nás už byla "na suchu". Jedna jeptiška
odběhla, donesla 4 bochníky rumunského bílého chleba a dala nám ho. Když jsme
se ptali, kolik jí dáme peněz, ukázala nahoru a naznačila, že máme poděkovat
tam...
 |
| klášter Rimetea |
 |
| klášter Rimetea |
Poté
jsme se vrátili zpět do cabany, kde jsme se sešli i se šťastnější – suchou
půlkou účastníků výpravy, maličko popili a vydali se na cestu zpět do
tábora. Nešli jsme feratou, ale přímo soutěskou, takže přes kameny, po
ocelových lanech a špruclích a místy prostě vodou. Po cestě jsme ještě potkali
Čechy (6 dreďáků, co parkovali u cabany), došli kousek od našeho tábora a pak
odbočili jinou cestou dál.
 |
| veselé sestřičky |
 |
| mezinárodní výpomoc :) |
Soutěska byla prostě nádherná. Míra nás strašil, že v jednom místě může
být vody až po bradu, tak jsem se bála, že utopím foťák, ale jít bez něj?
Nemyslitelné... tak jsem prohodila kartu za menší, aby mi případně zůstaly
alespoň fotky z předchozích dnů a k tomu přidala igelitku (která se
v dešti velice hodila!). V nejhlubším místě se nakonec dalo přejít po
ocelových lanech, která byla jakž takž zachovalá a jinak bylo vody maximálně
někam nad pas.
 |
| Rimetská soutěska |
 |
| Rimetská soutěska |
 |
| Rimetská soutěska |
 |
| Rimetská soutěska |
Bohužel v táboře nás opět uvítal déšť, ale ještě jsme stihly umýt vlasy.
Pak jsme si daly kouřovou pod přístřeškem pro turisty (spíš toaletou) na druhém
břehu a pak jsem šla pro vodu a vařit... Zbytek dopíšu zítra, už je tma...
Ještě jeden poznatek doplním. Knížka souhvězdí je sice skvělá, ale koukat na souhvězdí (k tomu je třeba tma) a zároveň si je vyhledávat v knížce (k tomu je pro změnu zapotřebí světlo) je zkrátka neproveditelné :)
 |
| etikety z místních piv - jsou vlepeny v deníku, budou i tady :) |
 |
| etikety z místních piv - jsou vlepeny v deníku, budou i tady :) |
17.08.2011, den pátý, cca 5km kolem
tábora – odpočinkový den :)
10:00
Ještě
jsem se nedostala k tomu, abych vypsala členy naší rozmanité skupinky,
takže tak činím nyní.
Naším
hlavním průvodcem je Mira – rock a metal poslouchající učitel od Vizovic,
tipuju mu něco přes 40 let, je to pohodář a věčný vtipálek. A začínám pomalu
zjišťovat, že první zásada kurdnovských průvodců je nikdy neříkat pravdu (nutno
ověřit na dalších exemplářích :) - potvrzeno - na konci roku 2016 mám za sebou 5 Kudrnovských zájezdů a toto bude podle mě pravidlo č. 1 v příručce pro průvodce! :)).
 |
| "hlavas" Míra |
Druhý průvodce (pomocník, sběrač mrtvol, ...) je David z Ostravy, je mu asi 21,
studuje VŠ, leze po skalách a běhá, takže se s ním dá i dobře pokecat.
Druhou pomocnou silou hlavního průvodce je „hlídačka stanů“ Soňa, o které jsem
už psala. Je jí 19 let, následující školní rok bude maturovat na gymplu a je od
Zlína. Více průvodců již nemaje přecházím k „normálním smrtelníkům“ :)
 |
| "sběrač mrtvol" David |
 |
| "hlídačka stanů" Soňa |
Nejprve
vezmu naše „sólisty“.
Aleš – 30 let, občanské povolání pošťák, taky pohodář a jeho smích je slyšet
opravdu všude... :)
Marek – 45 let, učitel matematiky, fyziky a výpočetní techniky na zdravotnické
střední škole. Amatérský fotograf a bývalý redaktor časopisu o extrémních
sportech. Je trochu samotářský, ale když se s ním člověk dá do řeči, tak
strašně pohodový a pozitivní člověk.
 |
| Aleš |
 |
| Marek |
Pak
tu máme ještě jedno sesterské duo – Martinu a Katku. Katka studuje VŠ a Martina
bude za rok maturovat. O holkách toho moc nevíme, jsou docela tiché (a mají
neuvěřitelně malinké batohy!), ale jsou fajn.
 |
| Martina s Katkou |
Dále
jsou tu naši „důchodci“. Myslím, že do důchodového věku jim ještě nějaký ten rok chybí, ale v poměru k ostatním členům skupinky jsou zkrátka o něco starší. Mirek, Jarek a
Dáša. Je jim tak kolem pětapadesáti, nepamatuju si ani pořádně co dělají, zatím
jsme prohodili jen pár slovíček. Trošku se nás straní. Jen víme, že Dáša spí s Mirkem ve stanu (ale nevíme, zda k sobě patří) a Jarek se nám tu
předevčírem pěkně ztřískal (ani nevíme po čem...) a nechtěl nikoho pustit ke
slovu, až se nakonec odvrávoral do stanu :).
 |
| Dáša, Mirek, Jarek |
Dalším
triem jsou „pražáci“. David – asi kolem 30, doma má manželku a 3letého syna,
občas působí celkem namachrovaně, ale pak zase něčím „zasympatizuje“. On i jeho
kámoš Pepa jsou dost zcestovalí a dělají spoustu extrémních sportů. Pepa tu je
s přítelkyní Marcelou, věkově je stejně jako já a je v pohodě a je
s ní sranda, stejně jako s Pepou.
 |
| "pražáci" |
Další
a poslední trojicí jsou již dříve zmínění čundráci/vojáci. Vlastně jediný profi
voják, ačkoliv kancelářský je Jarda (26). Ten se vyznamenal už při stoupání do prvního kopce svým supertěžkým batohem :) Pak tu máme „ajťáky“ Honzu a Josého (Pepu). Honza si hnul
předevčírem s plotýnkou (museli jsme si během pochodu rozdělit jeho věci
do krosen), takže už druhý den odpočívá a jinak toho až tak moc nenamluví, ale
je to také sympaťák. Je mu 33. José – jeho spolupracovník o sobě při
představovačcce prvního večera řekl, že je magor, ale milej magor a je mu také
něco přes 30.
 |
| Jarda |
 |
| Honza |
 |
| José |
Pak už nám zbývá jen „rodinka“. Peťa s Helčou – manželé, tak kolem 40-45
let, zcestovalí a super pohodoví brňáci. S nimi je tu syn Honza, hádám mu
tak 21 a slyšela jsem ho zatím za celou dobu kromě představování říci jen jedno
jediné slovo – „Nechceš?“ – když nám nabízel Fantu :) Jejich druhou ratolestí je
Káča, bude také teprve maturovat a s ní je tu její přítel, kameraman Kuba
(asi 24).
 |
| Helča a Péťa |
 |
| Honza |
 |
| Kuba s Káčou |
No a to je celá naše skvadra. Jdu se naobědvat bulguru a zkusím doplnit dnešní
den, ale asi tak učiním až večer.
18:00
Dnes
se konal výlet do vodní jeskyně, ale dohodly jsme se s Kájou, že využijeme
příležitosti a dáme si den volna. Do jeskyně se prý nedá ani pořádně vlézt a
navíc bysme musely opět slézat tu černou sjezdovku z Bradesti a mě pěkně bolí
kolena, takže jsem možnost odpočinku ráda využila. A bylo to super.
S Kájou jsme si daly v poklidu tofu snídani s klášterním chlebem
(brokolicovou svačinku a tataráček), poté chvilku opalování a čtení, zaházeli
jsme si s ostatními "odpočinkáři" frisbíčko na druhé straně potoka, v mezipauze jsme si uvařily oběd
– bulgur s rýží, zeleninou a parmezánem a pak následovala káva v
„lázních“.
Vlastně v takovém malém jezíku v té „naší“ říčce, bylo to jak
opravdová vířívka, takže pro rozbolavělá záda a unavené nohy naprostá paráda.
Střídali jsme se ve vířivce, máchali nohy ve vodě a tlachali. Po cestě zpátky
jsem se zastavila v tůňce na pořádnou sólo koupačku na Evu a pak jsem
brodila potokem až do tábořiště. Pak jsme si pustili na chvíli písničky
z mobilu, váleli se před stanama a jedli všechno možné. Jo a ve vířívce jsme si kromě kávy dávali i
sušenky a cujku :) Také pomalu zjišťujeme, proč má Jarda
tak těžký batoh... Sice má z nás nejmenší a nejlehčí stan (pouze bivak,
tzv. rakev), ale zato má s sebou rybářskou trojnožku (tu mají všichni tři
kluci), ale hlavně celé velké balení sprcháče, šamponu, velkou tubu holící
pěny, impregnaci na boty... A kdo ví, co ještě :)
 |
| snídaně - chleba od jeptišek, tofu pomazánky a jablíčko z rumunské divočiny |
 |
| frisbee na druhém břehu |
 |
| rumunské lázně a cujka |
 |
| rumunské lázně a cujka |
 |
| nejlepší lázně na světě :) |
 |
| pohoda v tábořišti |
 |
| součást pohody...už se chladí :) |
Docházejí
ostatní, z jeskyně toho moc neviděli, nedalo se tam pořádně vlézt a ušli
25km, takže jsem ráda, že jsme se rozhodly vynechat.
22:45
Tak jsme si po setmění udělali ještě zajímavou bojovku. Naše dnešní skupinka
„trosek“ (těch, co zůstali v táboře) se vydala s čelovkama do asi půl
kilometru vzdáleného vybydleného baráčku. Dalo se dostat dovnitř, podlaha i
stěny byly polorozpadlé a uvnitř do vypadalo, jako kdyby to tam někdo buď
narychlo opustil a nebo tam prostě zemřel stářím, ale nenašel se nikdo, kdo by
to po něm vyklidil. Našli jsme tam infuze, jehly a léky, fotku mladého vojáka a
pak také outdoorové boty, meterologickou příručku a podobné věci. Moje teorie,
nebo příběh, který jsem si o tom místě hned v hlavě utvořila je takový, že
tam žil nějaký stařeček (bylo tam hodně pánského oblečení), byl nemocný a když
pak zemřel, neměl žádné poblíž žijící příbuzné, takže chaloupka zůstala tak,
jak byla. Pak to tam osquatoval nějaký cestovatel, který to pak musel narychlo
opustit. (Průvodce se nám zmínil, že rok před námi se skupinka musela ubytovat
jinde, než v tábořišti u soutěsky, protože hodně pršelo a bylo to tam
zaplavené, tak možná to mohlo být tím, kdo ví...) Každopádně z toho místa
nesálala právě dobrá energie a když jsme odešli, byla jsem docela ráda. Po
cestě nám stály v cestě dva brody a hned na tom prvním jsem zahučela celou
nohou do vody (jo, vibram na mokrých kamenech fakt klouže...) a Kája tam hupsla
hned po mě a rovnou oběma nohama. Naštěstí v botech moc mokra nemáme a
další nějaké dvě hodinky se ještě sedělo u ohně, tak to poměrně vyschlo. Pak
Rumun zaštěkal, tak jsme prolezli tábor, jestli se někde něco neděje a tak
nějak se to už rozprchlo a jdeme spát.
Ještě
k Rumunovi, protože mám dojem, že jsem o něm ještě nic nepsala. Rumun,
zkráceně Rum je pes, vlčák, kterého jsme potkali když jsme první den vyšplhali
na Piatra Secuilui. Ležel u vrcholového
patníku a když jsme pak šli do tábora, tak se k nám prostě přidal. Semtam
mu někdo dá nějaký zbytek jídla, Dáša mu ošetřila zranění na hlavě a stal se tak
nějak maskotem našeho zájezdu, protože je s námi už od soboty, tedy pět
dní. Hlídá si skupinku, včera na feratu s námi nešel (Soňa ho odlákala
jídlem zpět do tábořiště) a dneska byl dlouho bezradný, až se nakonec přidal k většině (13
šlo, 10 zůstávalo). Bohužel s sebou do Čech ho vzít nemůžeme (Dáša by ho
brala hned), tak snad se ho někdo ujme po našem odjezdu, aby nechcípnul hlady,
jako asi dost jiných rumunských toulavých psů, kterých je tu všude plno...
 |
| První setkání s Rumunem - vrchol Piatra Secului |
 |
| Piatra Secului - Rum se snaží sežrat nám svačinu :) |
 |
| Rum první ráno u našeho tábořiště |
 |
| Rum - tady už dávnou součástí naší party |
18.08.2011, den šestý, 14km, 942
stoupání, 542 klesání
19:20
Konečně
jsme utáboření. Došli jsme na místo až zhruba před hodinou a půl. Dneska byla
na programu 3 stoupání a 2 klesání. Stoupání byla nejprudší, co jsme tu zatím
zažili, z toho to poslední byl brutální masakr spojený s hledáním
vhodného místa na tábořiště. Ráno po odchodu z tábořiště jsme se byli
podívat ještě v jednom vybydleném domečku, ale zdaleka už to nebylo takové
strašidelné, jako předchozí noc. Před posledním stoupákem jsme došli do
vesničky Modolesti, kde stálo zrovna auto-prodejna. Koupily jsme bochník chleba,
blumy, toaleťák, cigarety a hlavně rajčata (patru rošje – poctivě jsem
studovala slovníček :)) - snad nejlepší rajčata mého života – šťavnatá,
rudá, prostě super!
 |
| prostě nádhera... |
 |
| na vrcholku kopce si na chvilku odpočineme, vysušíme zpocená trika a jde se dál... |
 |
| pojízdná prodejna u vesničky Modolesti |
 |
| domorodci a modlitba na stromě u cesty |
Po makadamové, hnusné a prašné cestě jsme došli do další vesnice Intregalde,
kde jsme zakempili v místním hospodo-obchodě. Koupily jsme si se sestřičkou
pivo (já falešný rumunský Staropramen, i nějakou tu dvoulitrovku do zásoby),
paštiky, sardinky, brambůrky, minicroissanty... Akorát stoupání po návštěvě
knajpy a ještě s pivem, tudíž poměrně podstatnou zátěží navíc, bylo náročné! (Pro někoho o něco horší, Káča se tam pěkně picla místním černým
pivem Silva :)).
 |
| další vesnička - Intergalde |
 |
| falešný Staropramen, ale vychlazený :) |
 |
| pár dní mimo civilizaci ajsme jak utržení ze řetězu... |
 |
| tenhle "taxík" jel bohužel na druhou stranu... |
Jo a po cestě z kopce směrem k Modolesti jsme potkávali spoustu
místních – šli od dodávky z nákupu, a mezi nimi byl i 83 letý dědula
s koněm, nechal pár lidí posadit na koně a říkal, že je sekáč (s kosou), má diabetes
(domlouvali jsme se pomocí kudrnovských slovníčků, rukou a nohou), nabídli jsme
mu slivku – poznal „palinku“ a také, že jsme Češi, vlastně většina místních to
pozná. Asi tudy moc jiných magorů s krosnama neprojde... Jinak rodinka
chtěla dát dědulovi za focení na koníkovi alespoň 10 lei (na léky a tak), ale on
že ne a ukázal, že má v opasku 3000 lei...
 |
| Helča pózuje na koníkovi |
 |
| sekáč jede domů |
 |
| místní ženy jdou z nákupu |
Turistické
značení v Rumunsku je také velice zajímavé.. chvíli jdete, třeba hodinu,
hodinku a pul... žádná značka a pak najednou na jednom místě tři. Prostě to
jsou vtipálci!
 |
| rumunské značení |
Když jsme došli do tábořiště, měla jsem toho za ten den docela dost, začali
jsme stavět stany a na ten náš se sesypal roj pářících se létajících mravenců.
Nechtěli odletět, sedali nám na stan, na batohy... a mě popadnul amok, začala
jsem do nich bušit složenou karimatkou a když se jim pořád nechtělo zvedat
z našeho domečku, tak jsem na ně křičela „Jděte si *** jinam vy
mravenci“... Prostě občas je člověk hodně unavený a kdejaká blbost ho dokáže
rozhodit :) Ta louka je vůbec nějaká zakletá,
protože kromě mravenců tu sídlí ještě igelitožravé kobylky... Pár lidem
prokousaly ponča a pláštěnky a nám rozežraly igelitové obaly na karimatky... Když
jsme konečně dostavěly, vydala jsem se jako průzkumník dobrovolník hledat vodu.
Našla jsem kousek pod táborem ve stráni potůček, tak jsem se hned omyla. Pak
jsme si daly s Kájou véču a šly koukat na nádherný západ Slunce. Vlastně
stále ještě trvá, neskutečná krása!
 |
| igelitožravé kobylky |
 |
| tábořiště na "mravenčí" louce |
 |
| zapadání u mravenčí louky |
 |
| zapadání u mravenčí louky |
 |
| zapadání u mravenčí louky |
22:00
Tak
jsme poseděli s pivkama, pozorovali nádhernou hvězdnou oblohu a při cestě
ke stanu jsem viděla padat 4. Perseid. První dva jsem viděla příhodně na
hranicích s Rumunskem, když jsme čekali, až si všichni rozmění Leie a
ještě jeden včera.
19.08.2011, den sedmý, 9,9km,
převýšení minimální, nějakých 350m
Dnes
jsme vyrazili v 9 po doschnutí věcí, šli jsme přes krásné louky a lesy,
pár menších krpálků - v podstatě
pořád po hřebeni.
 |
| zase ti hmyzáci... |
 |
| oběd ve stínu pod staletým dubem |
 |
| polední pauza |
 |
| výhledy |
Na
místo dnešního tábořiště jsme došli už asi kolem druhé hodiny odpolední, ale
získaný čas jsme využili myslím perfektně. Se sestruškou, Soňou a ségrama jsme si
umyly vlasy a celkově se „vypraly“ u napajedla na stráni nad táborem. Na ty
naše bílé zadnice musel být z tábora asi dobrý pohled :)! Vedle nás pili
z napajedla krávy a koně z ohrady, ve které jsme rozbili tábor,
prostě splynutí s přírodou... Po chvilce opalování jsme se šli v deseti lidech podívat do jeskyně hned u tábořiště, asi jen sto metrů
dlouhé a pak jsme šly s Kájou a Soňou ještě prozkoumat vrcholek, kam
půjdeme večer pozorovat poslední západ slunce. Teď jdeme dlabat. Specialita dne
jsou těstoviny ála kuře na paprice.
 |
| průvodce po šichtě |
 |
| koníci v naší "koupelně" |
 |
| sepjetí s přírodou |
 |
| koupelna :) |
 |
| bludičky v jeskyni |
 |
| v jeskyni |
 |
| masáž v přírodě |
 |
| naše sourozenecké duo |
 |
| "guma" Jarda :) |
 |
| pozorujeme západ a popíjíme... |
 |
| prostě šťastná... |
 |
| malá pozorovatelna |
 |
| zapadání |
 |
| zapadání |
20.08.2011, den osmý, 15km, 500m
stoupání, 1000m klesání
08:00
Máme
sbalený stan a sedíme na karimatkách, dojídáme a balíme poslední věci. Večer po
dalším fascinujícím západu slunce „na větrné hůrce“ jsme poseděli a pokecali u
ohně s posledními zbytečky alkoholu a pak jsme zažili nádhernou noc pod
širákem. Nebe bylo bez mráčku a padaly hvězdy, takže jsem za těch pár dní
v nádherných rumunských horách viděla padat snad 10 perseidů. Spaly jsme
s Kájou vedle Soni a Davida a to bylo pořád: „Hele, padá!... támhle
další!...“
 |
| konečně "million stars hotel"! |
Teď už jen počkáme, až všichni dobalí, uděláme závěrečné společné foto a jde se
dolů do údolí do hospody čekat na bus :)
 |
| společné foto |
15:00
Došli
jsme do hospody. Nejdříve jsme se kochali krásnými výhledy, ale pak jsme
prudkým padákem sešli do údolí, kde začínala nejdříve makadamová hnusná cesta a
později asfaltka, po které jsme šly s Kájou a Soňou kousek bosky, jak už
nás pálila „kopýtka“... Jediné rozptýlení ke konci šotoliny bylo nádherné zelené
jezero, kde někteří z nás dali parááádní koupačku!
 |
| hurá, voda! |
 |
| parádní koupačka |
 |
| ještě trocha té flóry |
 |
| poslední krásné výhledy... |
 |
| blíž a blíž k civilizaci |
 |
| kopýtka pálí, asfalt je fuj... |
 |
| Ampoita - cílová destinace |
Teď sedíme už tak hodinu v hospodě a doplňujeme tekutiny. Za hodinu má
přijet bus a jedeme domů... Dáša oplakává Rumuna, kterého se údajně ujme pan
hospodský, umluvila ho, tak snad neskončí v guláši :(.
Chce se mi domů, ale i nechce... Těším se na Adélku, na Terku, na rodinu, ale je to tu tak
nádherné a člověk se octne v jiném světě a nejraději by v něm už zůstal napořád...
 |
| čekání na autobus |
22:00
Jedeme
z Rumunska... zase ta zdlouhavá cesta, kterou jsme si doteď zpříjemňovali
cujkou a pivem. Většina lidí už to zalomila, ale u mě to jako vždy není tak
jednoduché... Zítra touhle dobou budu nejspíš s Terkou popíjet pivko,
které vezu jako dárek a budu vyprávět zážitky, které už mi tou dobou budou
připadat jako sen, který snad ani nikdy nebyl skutečností. Společnost bandy
příjemných lidí a především krásná krajina zapříčinily, že jsem si až doteď
nevzpomněla na svoje problémy a starosti.
Netuším,
co bude za rok, ale do Rumunska se chci rozhodně vrátit...
21.08.2011, den devátý...opět cesta
Tak
jsme zpátky v Čechách. Trčíme v Jihlavě a ještě hodinu a půl budeme
čekat na bus do Prahy. Tam metrem na Zličín, kde nás vyzvedne táta. Nakonec
jsem se v buse i docela vyspala a cestu jsme zvládli fakt dost rychle. Po
cestě jsme ještě vymýšleli pro Miru nějakou pozornost za parádní zájezd. Helča
nakonec vymyslela, že má v batohu klobouk, který vůbec nevytáhla, takže
jsme na něj napsali Trascau 2011 a všichni jsme se podepsali. Rozloučení bylo
smutné, sešla se dobrá parta lidí. V autobuse jsem ještě studovala katalog
aneb kam příští rok a koupila si Kudrnovské ponožky.
Teď
jsem šla v totálně mrtvé nedělní Jihlavě koupit vodu na cestu. Ptala jsem
se Pražáků, kteří tu čekají s námi na bus, jestli něco nechtějí. Marcela
tak ze srandy nadhodila, že by si dala párek v rohlíku, tak jsme se tomu
zasmáli a já šla do města. Vzala jsem to najisto k ťamanům, kde se mi
dokonce podařilo zaplatit eurama a po cestě zpět jsem procházela nedalekým
parkem. Konalo se tam zrovna mistrovství světa ve stromolezení. Chvilku jsem
koukala, co to tam vlastně vyvádějí a pak jsem šla ke stánku pro pivko
(Jihlavského Ježka) a ejhle, měli párek v rohlíku! Marcela vyvaleně
koukala, když jsem to donesla :)
22.08.2011 – den po... Rumunské
dozvuky
Sedím
na balkoně, Adélka kouká na „Ať žijí duchové“ a za chvilku jdeme k Terce
na oběd a pak s dětičkama na Bartoňák.
Pořád jsem duchem v Rumunsku... Kája mi volala, má návratovou depku a ani
se jí nedivím. Nebýt Ádi, tak ji mám také.
Včera
v Praze to byl pořádný kulturní šok, tolik lidí.... metro... Táta nás
vyzvedl na Zličíně, u našich jsem si dala sprchu (naprostá paráda!), ukázala
jsem mámě nějaké fotky a táta mě pak hodil domů, kde mě čekal další pořádný
šok. V bytě bylo už po odemčení dveří takové divné světlo... Mí dobří
kamarádi (kteří měli klíče, resp. Terka na zalévání kytek) mi polepili byt
přesně 1500 poznámkovými papírky... okno bylo zalepené, vprostřed ...no...
takový znak a nápis „vítej doma“ :) Lístečky byly nalepeny
dokonce i v lince na jednotlivých talířích, na listech kytek... No bylo
jediné štěstí, že jich v Rakáči více než těch 1500 nesehnali!
 |
| vítej doma... |
O pár
dní později (když se mi podařilo se maličko aklimatizovat a sebrat všechny
papírky) jsme s Kájou uvařily mamaligu, otevřely pivko a cujku, kterou se
nám podařilo z Rumunska dovézt a pozvali jsme kamarády na promítání fotek
a povídání, abysme se ještě jednou přenesly na rozlehlé louky a pastviny
překrásných hor Rumunských...
 |
| já se vrátím, Rumunsko! |
Poznámky pod čarou... připsané dodatečně v deníku
-
Marka jsme potkali 2014 na dalším
zájezdě Parang a Capatani
-
Marek potkal loni v Rumunsku opět
Pražáky, byl to jejich poslední rumunský zájezd, už měli odšlapáno vše
-
Kuba s Katkou se chvíli po návratu
z Rumunska rozešli
-
Ségry Katku s Martinou jsme potkaly znovu na zájezdě 2012 Valcan a Retezat
