Moje zážitky a dobrodružství... nejen běhací: června 2017

Červen se chýlí ke konci a zatím jsem nenapsala ani jeden článek. Veškeré své snažení jsem totiž tento měsíc soustředila k jednomu jedinému dni, ke svému závodu Louštínská čtyřhodinovka. O tom ale tento článek není. Je totiž o dnešním odpoledni. To bylo dusné, v očekávání bouřky, která se snad dostaví v noci, bylo obyčejné a zároveň neobyčejné...

Po cestě domů zastavuji za Kačicí, jdu si zaběhat s kamrády. Les a výborná společnost dokáží odplavit veškeré starosti a myšlenky, které se v mé hlavě přes den nahromadily a já tak vyrážím k domovu řádně "zrestartovaná".
Za Lánami zajíždím mezi stromy a už jsem v jiném světe. Hustý jehličnatý les, kde koruny smrků sahájí snad až k nebi, dvě velikánská mraveniště téměř u silnice, Píně, tam vždy už ze zvyku kouknu k závoře, neuvidím-li tam auto pana starosty. Chodí si zaběhat na koněspřežku, tam, kde jsem před nedávnem viděla obrovské stádo jelenů, prošli klidně kousek ode mě, zůstala jsem nezpozorována. Vždy když se mi vybaví tenhle neuvěřitelný zážitek, mě vždy znovu zamrazí a vzpomínka zároveň vyvolá úsměv na tváři. Dvě zatáčky, po levé ruce lom, kde často vídám srnu, stráň, ze které se nám před auto jednou svalil divočák, bývalá brána Lánské obory a už vidím na kopci skupinku několika domků - naši Divočinu.
Odbočuji na rozbitou příjezdovou cestu, za elektrickým ohradníkem se pase stádo kamerunských oveček, jediný beran právě rozhání několikatýdenní skotačící jehňata, asi aby jim ukázal, kdo je vůdcem stáda. Mávnu na souseda na traktůrku. Za odbočkou potkávám sousedku, která právě venčí pejska. Když ji spatřím skoro zastavím, ona chytne svého velmi vítacího psíka do náručí, aby mi Betynka nevběhla pod kola.

Brejlské ovečky

A jsem doma. Rychle doplňuji vypocené tekutiny a běžím zase ven. Dneska jsem tu sama, tak nemusím chystat večeři, dozorovat tvorbu domácích úkolů, nemusím zkrátka nic. Procházím zahrádkou a kochám se. Je tady takový klid, jen včelky bzučí, občas zaštěká pes. Nejdříve obhlídnu kompost, kde rostou dýně a cukety. Snad nakonec bude přeci jen nějaká úroda. O první květnové rostlinky jsem se podělila spíše nechtěně se slimákama... Adélce na záhonku taky všechno krásně roste. Mě mrkve vůbec nevylezly a u ní se jim daří. Sud je plný a tak zalévám. Po zalití kompostu a Ádího pozemku pokračuji na zahrádku.

Dneska na čtení nedošlo, ale pod jabloní je vždycky krásně...

Pod naší přírodní pergolou se také krásně snídá

Sundávám boty, projdu se po bosonohém chodníčku a jdu ke svému záhonu. Bosky. Našlapuji opatrně, abych nezašlápla některou ze včelek, které si přišly nasbírat pyl z jetele. Moje zahrádka, můj malý kousek ráje. Každou rostlinku chvilku pozoruji, těším se z ní, z každého drobného přírůstku, z nového lístečku, květu na rajčeti... Obírám dnes dozrálé jahůdky a černý rybíz, několik lusků hrášku, zjišťuji, kde si skrze hlínu a slámu prorazila cestu nová rostlinka. Chvilku dřepím před vzrostlými listy a dumám, jestli mi to tedy vyrostl mangold, nebo z toho bude červená řepa? Možné je obojí. Na jaře jsem semínka jen tak poházela a teď jsem překvapená, co se mi na záhonku objevuje. Nechám to ještě chvilku růst a pak se uvidí. Otrhávám špenát a říkám si, že bych si ho mohla udělat na zítřek k obědu.

Soužití jahod, česneku, cibule a divokých rajčátek zhruba před měsícem

Červnová sklizeň

Mangold nebo řepa? Asi spíš mangold...

Zacházím tedy na chvilku dovnitř, zapínám sporák a krájím cibulku, česnek, špenát, sušená rajčátka, přihodím pár semínek, ochutím, chvilku orestuji. Uvařím k tomu těstoviny a mňamka je na světě. Při krájení surovin pozoruji sousedovic kočku Alici, která se vyhřívá v posledních paprscích slunce na lavičce, kterou nám vyrobil brácha. Chvilku mhouří oči proti sluníčku, pak seskočí z lavičky a jde se protáhnout na bosonohý chodníček, jehož okraje používá jako škrabadlo.

Alice se sluní na lavičce

Alice na bosonohém chodníčku... přirozeně naboso :)

Tak a teď ještě zalít zahradu. Sousedka na mě volá: "Bude pršet!" "Jo, mělo by, ale já se jistím, zaléváním přivolávám déšť." Mezi plazícím se hráškem objevuji rašící fazolky. Další důvod k radosti. Je zalito. Ale domů se nechce. Chvilku se natáhnu do houpací sítě a nasávám energii ze zbytku slunečních paprsků. Jsem stále ještě v běžeckém a přitom už je večer. Jdu si dát sprchu a říkám si, že už asi dneska zůstanu doma.
Vzpomenu si ale, že jsem si ještě nenasbírala bylinky na zítřejší čaj. Venku štěká sousedovic Bond. Poměrně intenzivně. Jdu si pro misku na sběr voňavých pokladů a z okna kuchyně vidím, že se na louce pase laň. Tak na ni štěká! Vyjdu ven, posbírám pár lístků meduňky, máty, jitrocele, tymiánu a šalvěje. V šalvěji ještě stále bzučí včely a kolem proletí sršeň. Obloha je chvilku rudá, pak ztmavne, nad hlavou se mi rozzáří srpeček měsíce. Jdu si ještě na chvíli lehnout do houpací sítě. Pozoruji v houstnoucím šeru laň. Neví o mě a tak dál poklidně spásá šťavnatou trávu. Přechází po louce, až mi nakonec zmizí za horizontem. Jdu domů a stejně jako každý den si říkám, že nikde jinde na světě není krásněji...