Květen 2016
Je poslední květnová sobota... a NEJSME na Rakovnické šedesátce! Ano, narušili jsme sérii. Od nultého ročníku, kdy výsledková listina obsahovala pouze 9 jmen a mezi nimi i to moje a Jirkovo, jsme poprvé vynechali. Já jsem tedy neběžela už ani v roce 2015, ale o to aktivněji jsme podél trati s Áďou fandily nejen "našemu běžci", ale i všem ostatním, nafotily jsme spoustu fotek a také jsme na několika místech rozbalily občerstvovačku "na černo" a nabízely běžcům/chodcům/cyklistům vodu. Když jsme na začátku roku 2016 v kalendáři odhalili kolizi termínů, zkoušeli jsme samozřejmě přemluvit pořadatele ke změně termínu, zkoušeli jsme přemluvit nevěstu, ségru a kamarádku, jestli se nechce vdávat nějaký jiný den, ale nikdo nechtěl couvnout. A tak se to muselo obejít bez nás :).
Květen 2017
27.5.2017 je v mém diáři tučně zaškrtnuto ode dne, kdy jsem si ho pořídila. Tenhle rok prostě jdu. Jak se to blíží, jsem jak malé dítě, které už v září posílá dopis Ježíškovi a s ubývajícími dny do onoho dne roste jeho radost, očekávání i nervozita, zda dostane všechny dárečky, které si přálo... U mě je odlišný jen předmět onoho přání. Jakmile zjistím, že letos je možnost si trasu prodloužit na avizovaných 80km, příliš neváhám, nerozmýšlím, jestli na to budu mít natrénováno, jestli to dám. A tak se mé přání skládá v podstatě jen ze dvou částí - zdolat celou vzdálenost a hlavně si to užít!
Je první květnový víkend a jdeme si s kamarády zaběhnout něco delšího kolem mého milovaného Louštínku. Když dobíhám už sama k autu, tak ucítím ostrou bolest v lýtku, ale běží se mi nádherně, mám pocit, že mi to zase trošku jde a tak si toho příliš nevšímám. Přidám ještě další dva kiláčky z kopce a do kopce pro vodu k výbornému prameni Cypriánka. V pondělí běžíme v zámeckém parku na Lánech, kromě hlavního závodu se zúčastníme i běhu pro zdraví s Áďou, mám radost, že jí to jde a baví. Druhý den nožka bolí, tak si říkám, že jí dám pauzu. Vydrží mi to jeden den, než se rozhodnu, že to zkusím rozběhat. A tak jdeme s Masťou polykat další kiláčky. Večer noha bolí, ok, nechám tomu pár dní odpočinku. Ve čtvrtek večer už jsme pro změnu přihlášeni na Vltava run. Před svým druhým a hlavně třetím úsekem už trošku tahám nohu za sebou, vždy než se to trošku rozhýbe, při běhu je to lepší. Po Vltavě tomu opět dávám dva dny a ve středu si po náročném pracovním dni naordinuji krásný běh u nás v Divočině. Terén je náročnější, noha pobolívá, ale je to jeden z mých nejkrásnějších běhů u nás... Potkávám totiž z bezprostřední blízkosti stádo asi třiceti jelenů a laní. Neví o mě, proto stojím, ani nedutám a stádo poklidně přechází jen kousek nade mnou. Nádhera!
 |
| Alespoň dva ze stáda se mi podařilo zachytit, ačkoliv bez zvýraznění by asi bylo složité je odhalit :) |
A zase pauzíruji, dva dny... Přichází Žehrovický Kalspotkros. Při rozeběhu cítím, že noha je horší, podstatně horší. Samotný závod běžím jen do kopce, po rovině a z kopců mě lýtko nepustí a tak se spíše ploužím. Tak to je v háji, běží mi hlavou. Za týden je šedesátka!
Nastává týden masírování, ledování, nahřívání, tejpování, odpočívání a především přemlouvání nožky. Mám takovou tichou modlitbičku: "Nožko má, jenž jsi tam dole, dělej co umíš, já ti dám pět dní pokoj, sprav se mi, já v sobotu chci moc a moc běžet". Jirkovi raději nic neříkám, protože to bolí jak čert a ze schodů scházím zásadně tak, aby mě neviděl, jak pajdám. Protože to on je mým rozumem (vlastní nemám... jaksi nebyl v základní výbavě) a mě je jasné, že by mi to hned rozmlouval. Hlavou se honí černé myšlenky. Navštěvuji ségru, ukazuji, kde že mám bebí, ta na mě kouká jako že jsem se zbláznila s tímhle běžet a ať se kouknu na Partu maraton, že tam měl týpek to stejné. Nechce mi říct, co to tedy je ani jestli nakonec běžel, mám se na to mrknout. Tak jo, ve čtvrtek koukám na pána, co běží maraton s čerstvě vyléčeným svalovým zraněním. Zítra si dám test. Vezmu proběhnout nový běžecký batoh, jelikož když neběhám, tak nemůžu ozkoušet ani ten a hlavně zkusím lehce protáhnout nohu, co to udělá. Jen malinko, po rovince, pár kiláčků. Jirka se ke mě přidává, běžíme pomalu, batoh sedí super, noha pobolívá, ale jde to. Nahlas říkám, že jako dobrý, že to půjde, v duchu stále pochybuji a mám opravdu strach, že to v sobotu budu muset někde vzdát. Posílám ještě tak trochu zoufalý e-mail svým běžeckým kamarádům, co by mi doporučili, budoucí pan doktor radí masáž a tejp. Večer tedy lýtko řádně promasíruji a dávám tejp, včetně achilovky. Pronesu svou tichou modlitbičku k nožce, naperu se domácím rizotkem (přesně po takovém jsem tolik bažila před dvěma týdny na Vltavě!) a jdu brzy spát.
Je sobota ráno, budík mi zvoní ve 3/4 na 4. Vstávat o víkendu ještě o hodinu dříve než do práce mi přijde nehumánní, ale usínala jsem brzy a cítím se vlastně docela fit. Vyplazím se z postele, Jirka, který běží 40km trasu má ještě půlnoc. Ranní hygiena, obléknout, ohřát rizoto. Mrknu na počasí, předpověď zůstává stejná jako včera, bude pařák. Pořádný. A celý den. Jednou rukou nabírám na vidličku sousta chutného běžeckého paliva a druhou si roztírám po těle opalovací krém. Balím zbytek věcí do batohu, posbírám tašku, kde mám civil do cíle, batoh k převezení na Křiniště, ve kterém se ukrývají pohodlné silniční boty na přezutí a pro jistotu můj starý běžecký batůžek, když by začalo někde něco tlačit, vadit... Po cestě v autě si pouštím nejdříve Foo Fighters a při dojezdu do Rakovníka Muse - Survival. Promluvila jsem si ráno s nohou. Dneska bolet nebude! Přežijeme!
4:45 - parkuju na náměstí, před kostelem už vidím pořadatele. Za nimi stojí nesměle tři chodci, již "odbavení" a čekají, až hodiny odbijí pátou. Kluci pořadatelský právě vymýšlí, kam mají lidi odkládat tašky do cíle a kam ty na Křiniště. Dělám si srandu, že snad na mě žabky nebudou čekat na Křiništi, to by mi moc nepomohlo. Terezka se mě ujímá, abych nečekala, dostávám průkaz chodce a vyhlížím známé. V pět by měli startovat kamarádi z MKK a také nezmar Pepa, se kterým jsem si vyměňovala zprávy předchozího dne. Většinou to bral na "pankáče", dokonce mám dojem, že jeden ročník šli s kamarádem po propařené noci na Brutusu, ale zdá se, že pořadateli uvedená trasa 83km už budí i jeho respekt a zodpovědně zjišťuje, jaké vybavení by bylo dobré s sebou mít. Start na pátou ale nestíhá, kamarádi z MKK ano. Už jsme všichni zaregistrovaní, s nadšením kvituji přítomnost Martina, Víti a ještě jednoho hocha, které jsem viděla už na Ledopádech. S Kačkou prý nejdou, bude moc rychlá, tak říkám, že bych se kdyžtak tedy přidala k nim. Uvidíme. Necháváme se všichni pohromadě zvěčnit a už se blíží pátá.
 |
| Před startem. Zleva Vítek, Míla, Martin, Radek, Kačka, Petr a já |
Deset, devět... orgové odpočítávají a už je pět a už vybíháme! Radek se ještě u kostela odpojuje. Co to? Valím dál. Obrovská euforie, já běžím, Rakovnickou šedesátku! Hurá!
Ve stoupání na Pavlíkov mě dohání Radek, byl si ještě skočit pro něco do auta... Chvilku mluvíme, pak už mi ovšem mluvit moc nejde, jak se kopec naklání a vidím, že bych Ráďu brzdila, přeci jen dnes je tu jako pacemaker, tak ho vysílám kupředu plnit své povinnosti. Nastává chvíle, kdy jsem úplně sama, nevidím nikoho před sebou ani za sebou, pořizuji první fotku z trasy. Vybíhám, resp. vycházím z lesa a naskytne se mi krásný pohled na vycházející slunko nad křivoklátskými hvozdy. Nad stomy a poli je trošku mlha, no nádhera. Rozpřahuju ruce a nasávám energii. Nádherný okamžik, tohle si chci uchovat... Otáčím se, fotím panorama a culím se na sluníčko. Z lesa se vynoří Vítek s kamarádem, Vítek mi mává. Mávám zpět a mám radost, že jsou mi kluci v patách.
 |
| Stoupání na Pavlíkov |
 |
| Východ slunka |
 |
| Na světě je krááásně! |
 |
| Parádní značení nás provází celou trasou |
Zvolňuji a oni mě rychle dohánějí. Přidávám se k nim, společně klušeme mezi poli směrem k pavlíkovské rozhledně. Ranní tráva nám máčí boty, kdosi lituje, že si nevzal membránové. Já však vím svoje, čeká nás Javornice... Velké překvapení přichází na první kontrole pod rozhlednou. Ano, POD rozhlednou. Nemusí se nahoru! Kluci vymetají Olafovy pochody každou chvíli, já už mám také něco za sebou a tak nás to všechny svorně zaskočí. Na občerstvovačce už se tu láduje Martin, kterému to dneska nějak rychle běží. Od obsluhy dostáváme první samolepku do průkazů chodce. Super systém! Martin se mě ptá, jestli se zdržím, nebo budu rovnou pokračovat. Jsme na začátku, sil je dost, pití ani jídla zatím netřeba, loučíme se a běžíme společně dál. Krásný seběh lesem na Senec kořenovou pěšinkou. To mám fakt ráda. Martin to valí, já jsem taková opatrnější, lýtko tahá. Senec. Odtud až pod stoupání na Seneckou horu to neznám. Z vesnice ale vede pěkná cestička mezi poli, jen mírné stoupání. To ale rozhoduje o tom, že zase běžím chvilku sama. Můj doprovod mi mizí v lese. No, pěkně mu to tedy běží! Při napojení na červenou spíše náhodou nepřehlédnu kontrolu na rozcestí. Běžím tak automaticky po známé trase, že ani nekoukám do itineráře. Na to si musím dávat bacha! Prudké stoupání jdu rychlou chůzí. Noha zatím drží, ale při běhu se mi lýtko poměrně intenzivně připomíná, při chůzi je bolest menší. No co, kdyžtak to jen dojdu. Průběžně piju, sluníčko už začíná hřát, ale asi jsem toho ještě moc nevypotila a tak musím dát krátkou pauzičku. Když vyskočím ze křoví, předbíhá mě zrovna nějaký běžec. Přidám do kroku a na Žďáry se chvilku předbíháme, pak zaváhá u silnice, kterým směrem se dát, já jsem si jistá, doleva a za plotem doprava. A tak běžíme spolu. Už to tu zná, dáváme se do řeči. Malinová. Běžec odbočuje na silnici doleva, já za ním. Hele nejsme blbě? Jasně, že jo... Ve Žďáru se jde doleva a kolem plotu, v Malinové se běží kousek skrz vesnici a pak až následuje polňačka. No, takový malý kufírek jsme si dali. A to to tady oba známe!
 |
| Krávy kdesi u Žďárů |
Je mi už opravdu horko a tak vysílám dalšího běžce kupředu, zastavuji a
sundávám triko s dlouhým rukávem. V tu chvíli mě dohání opět Vítek s
kolegou. Rychle uvazuji zpocené tričko k batohu a mažu za nimi. Podávám
si za běhu ruku s Vítkovým doprovodem, ahá, Míla je to. Šineme si to ve
třech dál, čeká nás "polská past". Jednou jsem se tu nachytala, ale
tentokrát jsem si jistá, kudy se dát. Pamatuji si dokonce přesně, kde je
po levé straně strom s turistickou vysvětlující značkou. A navíc
potkáváme na obávaném rozcestí i super pořadatelské značení, sice mírně
zvadlé díky ranní rose, ale směr je jasný.
Míjí nás první cyklisté. Mám pocit, že nejvíc nás jich předjíždí v tom nejméně vhodném místě - v křoviskovém tunelu před Zhoří. Do Krakovce to máme co by kamenem dohodil. Sbíháme po asfaltu, když se před námi otevře výhled na hrad, Vítek zanotuje "každý den, každý den, k svačině jedině...". Vzpomínám na svůj seznam písní, které by se na cestu mohly hodit. Měla jsem tam ze stejné pohádky "Skřítkové tesaři". Mám pocit, že s klukama to dneska odšlapeme společně celé. Doufám. Cítím, že by to mohlo být ono!
Hospoda na Krakovci. Dozvídám se, že Jirka na svoji čtyřicítku vystartoval dříve, takže je mi jasné, že se dneska na trase neuvidíme. Jelikož autobus s ostatními účastníky nejkratší trasy právě dorazil do Krakovce, tak je mi jasné také to, že Jirka dojel na Krakovec autem, což znamená, že se bude muset pak dostat z Rakovníka opět na Krakovec a čeká ho ještě spousta zajímavých zážitků.
Na kontrole lepíme další samolepku (jů, další nová barvička!) a také dostáváme kupon na drink zdarma pro první běžce. To potěší. Zahrádka hospody se začíná plnit výletníky, kteří právě opustili útroby autobusu a plni sil se už těší, až odstartuje také jejich trasa. Při prodírání se ke vchodu do hospody skrz zástup lidí čekajících na svoje průkazy chodce potkávám pár známých tváří. U výčepu je nejodvážnější Vítek, dává si velké pivo, Míla volí malé a já jdu také do malého, ale nealka. Stejně ho nedopiju, minulý týden na pivní štafetě jsem sice zmákla za 20 vteřin dokonce nealko velké, ale teď by mi to žbluňkalo v bříšku a já už se těším, jak se proběhnu podél Javornice. Příliš dlouho neotálíme a vyrážíme dál.
 |
| Již ve třech na Krakovci |
Když zalezeme do stínu u prvního brodu, pociťujeme závan studeného vzduchu. Je zatím teprve něco kolem půl osmé a mě je jasné, že podél říčky se moc nezahřejeme, takže následuje oblékání. Stále v dobré náladě zdoláváme první brody, jen Vítek trochu zaostává. Žbluňká mu v břiše pivo a běžet s tím moc nejde. Vždy kousek popoběhneme a pak chvilinku čekáme. Rekreační zařízení Máchův mlýn zatím zeje prázdnotou, mlčky zavzpomínám, jak si tu před dvěma lety Mašan dával točenou zmrzlinu. Bylo to báječné dobrodružství, ten druhý (1.) ročník, co jsme šli s kamarády... Po cestě potkáváme Jardu, dalšího běžeckého kolegu z MKK, prohodíme pár slov, ale jelikož je to rychlík, brzy nám utíká.
 |
| Neznámý běžec překonává nástrahy říčky Javornice |
Javornice je krásná jako vždy, po několika brodech ji ovšem poslušně dle instrukcí na šipkách opouštíme a zahajujeme stoupání na Čertovcův pi(y)líř. Je mi jasné, že teď se zahřeju, odkládám tedy opět svršek. Při odklonění od říčky si trošku oddychneme. Kvílení cyklistických brzd je poměrně nepříjemné a narušuje tak nějak tu pohodovou auru, co nás jinak obklopuje. Stoupání je poměrně vydatné, ale zatím máme za sebou zhruba dvacku a jde se pěkně. Míla si libuje, že už nebude běhat. Teď jezdil jen na kole a přitom mu to tak pěkně běží! Když se kopec zlomí opět dolů, začínáme mít trochu pochybnosti, zda jsme kontrolu nepřehlédli. Takových se nás v těchto končinách ale schází více, pokračujeme tedy po značení, teď už spíše necestou, předbíhá nás chlapík, co běží jen tak v trenkách a bosky a pár desítek metrů před námi spolu s dalšími zastavuje u stromu. Á, konečně kontrola. Lepíme pro změnu světle modrého lepíka a pak se valíme dolů z prudkého kopce. Scházím bokem, přičemž beze slov promlouvám se svou nohou: Hele, dneska to dáme. Stejně bysme se musely dopravit někam do civilizace a odsud nic v sobotu nejede. Takže odteď žádná bolest, jasný? A hle, ono to funguje!
Popobíháme si tak podél Javornice, cyklisti už zase úpí (teda jejich stroje), projíždí brody, my přecházíme po lávkách a kamenech, jejichž přítomnost jasně indikují v kopřivách prošlapané cestičky a také žluté fáborky. Procházíme kolem táborů, hlásím klukům, že se blížíme k občerstvovačce. Následuje další brod. Omrkneme situaci - tady lávka není. No co, Míla se první vydává skrz vodu na druhý břeh a my ho následujeme. Voda v botách je kupodivu docela příjemná! Běžíme dál a už jsme u další kontroly s občerstvením u ústí Javornice. Vítá nás Terka, ptá se co noha a jak to běží. Tak s úsměvem odpovídám, že dobrý. Jak podotknul Vítek, bolest je jenom informace... Dáváme dlabanec, doplňujeme vodu, mezitím nás tu dojíždí Aleš Zavoral, vítěz druhého oficiálního ročníku a loňský držitel pomyslného stříbra. Čeká ho za týden hodně velký masakr a tak se dnes šel jen tak projet. Prohodíme pár slov a už se loučíme, abychom se mohli vydat dále. V tomto bodě se nejdříve odděluje trasa R40, která pokračuje po levém břehu Berounky, R60, RC60 i R80 se rozdělují až za mostem. "Šedesátkáři" si dají známé táhlé (mnohými nenáviděné) asfaltové stoupání na Hradiště, my pokračujeme kolem restauračního zařízení U šesti trempů (U skunka) do kopce směrem na Podmokly. Sluníčko pere a je tu docela dost asfaltu, ale stále je nám hej. Na krásné vyhlídce pod obcí Podmolky nastává první zouvání a převlékání ponožek. Míla má pocit, že se mu dělá puchýř. Já si říkám, že nohy dobrý a tak to nebudu pokoušet. Navíc mám vazelínu až na Křiništi ve svém drop bagu a tak se rozhoduji, že vše nechám tak, jak je (jsem to ale trubka hloupá... Taková začátečnická chyba!).
 |
| Výhled na odpočívadle u Podmokel |
Z lesa pod námí se vynořují dva cyklisté, kluk a holka. Nedá mi to a týpka se ptám, jestli jedou R60. Jo, jedeme. No... tak to jste tady špatně... tohle je trasa osmdesátky... Dojíždí holčina, vyloženě dojatá právě nabytou informací o tom, že byl tenhle kopec naprosto zbytečný. Vysvětluju, kde sjeli z trasy, Vítek mezitím kouká do mapy a nabízí možnost dojet do Podmokel a tam odbočit na Hradiště. Nakonec vyšlápli si ještě větší kopec, než by je čekal na správné trase, žádnou kontrolu neminuli, tak by to mohlo být dle regulí. O chvíli později, když už pokračujeme zase v pohybu vpřed vidíme v dálce dvojici cyklistů, kterak se ubírají opět jiným směrem, než je Hradiště. Snad to nejsou ti dva... Stejně s tím už nic nenaděláme.
Pohybujeme se teď na odkryté planině a sluníčko se do nás pěkne opírá. V dálce před námi se rýsuje takový nevinný kopeček. Dle všeho to je Lípa, na kterou se budeme dle itineráře po vlastním značení za chvilku drápat. Kluci se baví o fotbale, tím mi na poměrně dlouho chvíli zavírají ústa (že by to byl záměr? :)). A už jsme zase v lese. Chvilku si to vykračujeme po lesní pěšině, najednou nás z ní však stahuje šipka a my si to štrádujeme do kopce mimo veškeré cesty. Sem tam je znát, že tu už prošlo pár lidí před námi, každý si ale hledáme vlastní schůdnou stopu. Z dálky to nevypadalo, leč kopec je to poměrně prudký, takže mlčíme, máme co dělat sami se sebou. Konečně vidím kousek opodál tyč označující triangulační bod a hned vedle něj velké "ká". Lepíme dalšího lepíka, v barvě jarní travičky. Začínám být napjatá, jestli bude mít každá samolepka jinou barvu.
Slézáme z Lípy, opět listím, pod kterým se skrývají celkem zákeřné velké kameny. Při opatrném sestupu si hlídáme šipky, abychom neuhnuli z trasy. Těžko by se vracelo... Když jeden z nás zahlédne šipku, hned se radostně nahlas s ostatními o tuto informaci podělí a zbylí dva se z nálezu hlasitě radují. Po chvíli se opět napojujeme na lesní cestu, je to navíc z kopce, zadarmo a tak běžíme. Z Jankovského mlýna pokračujeme dále na ten Podmokelský, odkud vychází většina turistů ke skryjským jezírkům. Hodina pokročila a proto tu potkáváme hodně rodin s dětmi, kočárky, pejsky... Zkrátka konec romantiky. Přidává se k nám další běžec z osmdesátky. U vodopádu si máčíme hlavy, já si konečně umyju ruce upatlané od pomeranče, který jsem si dávala na Zvíkovci. Voda je příjemná, osvěženi se vydáváme dále směrem ke Skryjím.
 |
| Skryjská jezírka |
 |
| Skryjská jezírka |
Překračujeme metu maratonu a týpek, co se k nám na chvíli připojil se rozhodne do kopečka běžet a tím se nám i on ztrácí z dohledu. Bavíme se s Mílou o běhání. Míla vypráví, že jeho úplně první běh v byl hned půlmaraton. No to je tedy mazec!
Skryje, 44.km. Jsme za půlkou (alespoň si to myslíme). Lepíme kontrolu, doplňujeme vodu, dozvídáme se, že už nemají polévku. A já se na ni tolik těšila. Zatím jsem skoro nic nesnědla a bříško už se hlásí, že by to jako něco chtělo. Máčím s odporem banán do soli. Sice je to hnus, ale je fakt horko a minerály se doplňovat musí. K hospodě Trilobit přijíždí skupinka cyklistů. Jé, Masťa, Pavel, Jana, Markét a další. No to je milé shledání! Ptají se, jak se cítím. Skvěle! A je to tak! Takový krásný den, mám skvělý doprovod a ta krásná místa... Chvilku plkáme, ale kluci už jsou připraveni vyrazit dál a protože je mi s nimi tak dobře, nechci se o tuto báječnou společnost připravit. Míla někde ulovil nanuka. Docela mu ho závidím. Dávám si alespoň tyčinku z vlastních zásob, svou oblíbenou citronovou. Jirka mi SMS zprávou hlásí, že už je v cíli a tak mu volám. Ptám se na čas a jak se mu běželo, jak mu je a kolikátý je? Prý zatím první. Ale vybíhal brzy, takže se ještě uvidí. Za chvilku chvátá na autobus, který ho doveze do Rudy, odtud dojde domů, sedne na kolo a jede si na Krakovec pro auto... Blázen to je! Ale můj...
Chvilku nás cesta vede po asfaltu, ale konečně vidím, kde se pasou ty kozy, z jejichž mléka tu dělají ten výborný sýr! No, mají to tu holky tedy moc pěkné!
 |
| Silnice nad Skryjemi |
 |
| Kozí farma Skryje |
Naučná stezka Skryjský luh. Tady jsem nikdy nebyla. Moc pěkné údolíčko, jsme tu schovaní pod stromy, to je příjemné. Další kontrola. Po chvíli v protisměru potkáváme hned několik běžců. Minuli kontrolu ve Skryjském luhu a musí se vrátit. Údolíčko nás vyplivne u skryjského mostu.
 |
| Skryjský luh a milíř |
 |
| Pohled na Berounku ze skryjského mostu |
Už jsme zase na trase, která je mi dobře známá. Za chvilku se odkloníme od silnice opět k řece, těším se na tu pěknou úzkou pěšinku podél řeky. Překvapeně hledím na druhou stranu přes vodu, kde se tyčí po letech opět vyditelná zřícenina hradu Týřov.
 |
| Týřov |
Bavíme se o muzice, vzpomínáme na
Chrise Cornella a řešíme otázku starou téměř jak lidstvo samo, zda jsou lepší Soundgarden, nebo Audioslave. Míla říká, že mívá na pochodech vždy chvíli, kdy chce být prostě sám s muzikou, tak si poodejde a chvilku si poslouchá, já klukům sděluji, že tohle už je třetí dálkoplazecká akce v řadě, kdy s sebou mám sice muziku, ale mám silný pocit, že i dnes zůstane mp3 v batohu jako zbytečná zátěž. Vítek nám vypráví o svém nejhorším pochodu, kdy si někdy na začátku vzpomněl na song "Vopíchat se jdi" z filmu Terkel má problém a až do cíle ho nemohl dostat z hlavy. Málem se udusím smíchy. Chudák, dokážu si to živě představit! Na daleké cestě to musí být obzvláště na palici.
Napojujeme se zpět na silnici a dobíhá nás Michal Bauchner se svým psíkem. Další kamarád z MKK. Mám radost, že tu potkávám tolik známých tváří. Chvilku s Michalem běžíme, až do stoupání na Křiniště. Minulý rok vyrážel v šest a pak běžel skoro celou dobu sám, tak zvolil letos taktiku pozdního startu, aby potkal co nejvíce známých. To se mu také daří. Stoupání na Křiniště Míla skoro vyběhne, my jsme však v těsném závěsu. Už nějakou chvíli cítím, jak mě cosi pálí na plosce pravé nohy a tak už se těším na převléknutí ponožek a asi i výměnu obuvi. Silničky budou přeci jen po 53km pohodlnější.
Kontrolní bod Hájovna Křiniště. Vyšplhali jsme na "devils rock"! Kluci se občerstvují, já hledám svůj drop bag a s lehkými obavami zouvám boty. No, na pravé plosce se mi rýsuje nepěkný puchýř. Nohy jsou vlhké, kůže zpuchřelá. Proč já husa hloupá jsem si ty ponožky nepřevlíkla! Přitom jsem je s sebou měla. Vytahuji vazelínu, silnou vrstvou mažu obě nohy, strhávám napůl slezlý tejp a oblékám suché fusky a své rozšlápnuté boosty. Upozorňuji Mílu, že tu mají jakýsi šnaps. Vlastních zásob již nemaje, nepohrdne jablkovicí. Do prázdné lahve od vodky doplní vodu a valíme dál. Zkopec na rozcestí v Potocích se běží krásně. Když jsme dole, opět se odchylujeme od trasy R60 a míříme směrem na Nezabudice. Čekají nás dva dokopce. Jedne prudký a druhý ještě prudší! Ten první je celkem pohoda. V Nezabudicích jdeme po takové prašné cestě a já začnu zpívat/kvílet "Ustupté, jen ustupté, nebuď prašná cestičko". Vítek se ke mě přidává. V dálce vidím Roztoky, vlastně jen komín Permonu. Ale jsou tam. To je fajn. Jsem pořád v kraji svého dětství.
 |
| Nezabudice a Míla |
 |
| Vítek fotí krajinu, já fotím Vítka jak fotí... |
Cesta vede poměrně prudce z kopce. Pod námi se opět ukazuje řeka a nezabudický jez. Vzpomínám na Pochod Oty Pavla a na tradiční seskok parašutistů. Naší další kontrolou je vyhlídka na nezabudických skalách. Vzhledem k tomu, že jsme skoro na úrovni řeky, je jasné, co teď přijde... Dle propozic nejdrsnější stoupání. Míla stále ještě čerpá ze špiritusu na Křiništi a sviští do kopce. My šlapeme též, ale o trochu pomaleji. Vyhlídka je nádherná, Míla už má nalepeno a leží ve stínu stromů. Také lepíme, kocháme, fotíme. Dělím se s klukama o báječnou mňamku - meruňkové kolečko s mandlemi. Dávám ještě citronovou tyčinku. Už bych fakt potřebovala zaplnit žaludek také něčím normálním. Taková zeleninová polévka by byla báječná...
 |
| Nezabudická vyhlídka |
 |
| Nezabudická vyhlídka |
Z vyhlídky mírně stoupáme přes čerstvě pokosenou louku. Zjišťuju, že silničky na zaschlém seně pěkně podkluzují. Sledujeme opět vlastní značení a necestou se přes pole dostáváme na silnici. Ta nás vede na Velkou Bukovou. Koukáme na paní, která tam prodává vstupenky, pak na velké K na dveřích rozhledny a zpět na paní. Soustrastně ukazuje nahoru. Míla se směje a se zvoláním "ve jménu Olafa" šplháme po schodech vzhůru. Na rozhledně se zapomínám rozhlédnout. Nevadí, co je vidět shora je vidět také zdola... Lepíme si další kontrolu a sestupujeme zpět na zem. Míla sní o nanuku, prý to cítí v kostech, že dole určitě budou mít! Dochází nám voda, taky by se hodila. Bohužel, vyjádřila jsem své obavy už nahoře a ty se teď potvrzují. Paní má jen vstupenky, pohledy a turistické známky. Ani vodu, ani zmrzku.
Pokračujeme na Městečko. Je mi jasné, že cesta povede tou prudkou cestičkou, kudy jsem jednou běžela od kamarádky Kačenky. Pod seběhem cesta pokračuje rovnou přes most směrem na Brejl, ale kousek od naší trasy je hospoda. Říkám o ní klukům a je jednomyslně odhlasováno, že se tam zastavíme. Klesáme dolů do údolí. Když jsem tudy běžela od Kačky, bylo tu sněhu po kotníky... Cesta není o moc jednodušší ani teď, v parném květnovém dni. Vyjeté koleje, kameny, to vše pokryté listím. Konečně Městečko. Vítek se pobaveně směje. Mluvil o městečku, protože si nebyl jistý, zda je následující obec vesnicí, či městem, aniž by tušil, že se jedná zároveň i o název. Odchylujeme se od trasy a plánujeme, co bychom si dali dobrého. Vcházíme do lokálu, na ceduli vidím napsanou zeleninovou polévku a po ničem jiném teď netoužím. Dáváme si jí všichni. Vítek volí jako nápoj pivo, já kofolu a Míla colu. Číšník za chvilku donáší božskou manu. Pojídáme výbornou mrkvovou polévku, pěkně slanou. To teď potřebujeme. Zatímco se nacpáváme, dorazí Pavel a Pavel, další známé tváře z MKK. Už jsme se dneska potkali. Kluci to pojali hodně na pohodu, vymetají všechny hospody podél trasy i kousek od ní :). Doplňujeme si vodu do lahví, Míla dává ještě štamprdličku a sděluje nám, že si dá na cestu nanuka. Skvělý nápad! Do toho jdeme taky! Z hospody vycházíme tedy všichni tři s ledovou lahůdkou na špejli. Rozjíždíme "Fistfull of steel" od Rage Against The Machine. Na ně a tenhle song jsme vzpomínali už u řeky pod Týřovicemi a teď jsme chytli druhý dech.
 |
| Městečko nás zachránilo! |
Na mostku potkáváme dvojici. Ptají se na cestu, ukazujeme rovně přes most, ale upozorňuji, že kousek odsud je hospoda s vynikající polévkou. Tihle ale jedou zdá se na výkon, nad informací o polévce mávnou rukou a zdá se, že jsou snad až pohoršeni tím, že jsme byli v hospodě a teď tu nestydatě pojídáme nanuky :) Týpkovi pípají hodinky. No snad je brzy setřeseme, tohle slyšet každý kilák, to je na zbláznění. Z nás nikdo hodinky nemá, žádné hlídání tempa, tepů, jdeme na pocit, jdeme na pohodu. Bavíme se o polévce, jsme z ní všichni nadšení, neuvěřitelně nás nakopla. Předháníme pípající dvojici. Mírně stoupáme pro mě tolik známým údolíčkem. Vždyť tudy běháme, jezdíme na kole k našim, tady jsem skoro doma. Zanotuji "ty dálkové pochody, jsou plné pohody". Chvilku se bavíme o Ivanu Mládkovi. Je mi do zpěvu. A tak zpíváme. Tři čuníky, železniční vlečku, když jde malý bobr spát. Míla říká, že neumí zpívat, jen tančit. Tak ho vyzývám tedy k tanci a on přijímá. Jé to je ale super den! Jsme u brodu, potkáváme žlutou značku a už hrabeme ten můj oblíbený kopec. Zmiňuju, že na kole jsem ho ještě nikdy nevyjela, vždy mě nějaký kořen vyhodí ze sedla. Už jsem ho párkrát vyběhla, ale dneska tomu tak rozhodně nebude. Jsme zase na rovince a koho to vidíme před sebou? Volám "Martineee". A skutečně, otáčí se a je to on! Konečně jsme ho dostihli, chudáka žíznivého a hladového. Sype si popel na hlavu, že přepálil začátek a teď trpí. Když se ještě dozvídá, že právě před chvilkou minul hospodu, skoro si začne trhat vlasy. Přibíráme ho do party, dáváme mu napít a valíme dál. S překročením asfaltky a označením kontroly Černý les končí i moje "domácí hřiště", tady to zase už neznám. Klesáme čím dám tím méně civilizovanou cestičkou opět po vlastním značení. Dohání nás Pavel a Pavel. Chvilku běžíme, ale ztrácíme Martina, tak zase zpomalujeme. Jsme v aktuálně nejnižším bodě, kudy protéká potok Ryšava, podél kterého jsme šli z Městečka. Přes něj se dostáváme po padlém stromě, ten využíváme jako lávku. Cesta pokračuje příkře do svahu. Tady si opět říkám, že přezutí do silniček nebyla nejmoudřejší volba, ale dá se to. Kousíček jdeme po kraji pole, pak nás šipky zase vedou do úvozu. Trochu se prodíráme křovím. Následují kopřivy, křoví a zase kopřivy. Uvažuji, že tohle bude možná účinnější, než kompresky. Míla zmiňuje, že na nás si žádný zánět nepřijde. Dříve téhož dne jsem opěvovala blahodárný protizánětlivý účinek této žahavé rostliny.
 |
| Rozmazaný Martin v křáku, dumá kudy se budeme prodírat dál |
 |
| Cestička v křoví... opět rozmazaná |
Procházíme polem, které je sice postříkané, ale dle cedule není postřik v žádném případě jedovatý. Po chvilce se vyloupneme na polní cestě, která vede k polorozpadlému stavení. Konečně si uvědomuji, kde se nacházíme. Za chvilku přejdeme silnici na Míče! A taky že jo.
 |
| Martin v nejedovatém poli |
 |
| kousek od Míčů |
Ocitáme se na lesní cestě, která se mírně svažuje. Paráda, zase to rozebíháme. Martin už mele z posledního, takže se krotíme. Vítek je kousek za námi. Zdá se, že polévka nejvíce nakopla mě a Mílu. Naše trasa navazuje na silnici do Pustovět. Kousek po asfaltu vůbec nevadí. Valíme z kopce na poslední občerstvovačku. Tady se zase všichni 4 potkáváme, na zahrádce tu nad pivem sedí také známé duo Pavel a Pavel. Dáváme ionťák, nějaké další dobrůtky, já přemáznu nohy vazelínou, puchýř na plosce začíná být poměrně otravný. Objevuji dva klíšťáky hnusáky a tak si dávám dokonce i sádlo, ale jen na prst, abych ty mrchy zavčasu vytáhla. Jeden nechce, takže musí zakročit i Vítek. Když se zbavím parazitů, jdu do výčepu pro slané preclíky. Na ty jsem se těšila. Kupuji dva, platím dvoustovkou a hned se mám k odchodu. Obsluha na mě volá, že tady mám zpátky. Dává mi do ruky drobné. Už jsem zase jednou nohou na odchodu. Chlapi ve frontě na mě volají, že přece ještě stovku. Už jsem vymletá a nepřemýšlím, tady je to jasně vidět. Jeden preclík sobecky schroupnu sama, druhý dělím mezi kluky. Je to momentálně ta nejlepší věc na světě. Brzy pokračujeme dále. Chceme to stihnout do cíle za světla. Prodírání křovím a polem nám vzalo poměrně dost času, je mi jasné, že má představa 16 hodin na trase už není úplně reálná. Do cíle zbývá kolem desti kilometrů... Kousek za Pustovětama přichází poslední stoupání. "Posleeedníí kóóóópec!" pokřikuje Míla a nadšeně se mu vrhá v ústrety. Na jeho vrcholu se zase rozebíháme. Míla je kus přede mnou. Předbíhám dva kluky, jdou vedle sebe, zabírají celou cestu a tak zezadu zavolám "pozor, běžím prostředkem", kluci se rozestoupí, jeden nadskočí:"Já jsem z tebe málem dostal infarkt!" "Jé, to mě moc mrzí, sorry!" "No ono by to možná bylo lepší..." :) Pobaveně běžím dál. Doháním Mílu a pokračujeme spolu. Víme, že kluci jsou někde za námi a jsou tam spolu, tak si říkáme, že tam není ani jeden sám a svědomí nám tedy dovoluje pokračovat dál nastoleným tempem. Předbíháme oba Pavly. Když nám to tak jde. Míla vypráví své parádní cyklistické zážitky, blahořečíme výborné polévce, běžíme, jdeme, všechno je super. Kluci nás zase předhánějí a společně se dostáváme na poslední kontrolu na Hané. Jé, tak je to tak, každá samolepka měla fakt jinou barvu. No kluci organizátorský to se vám tedy fakt povedlo! Posílám zprávu Jirkovi, že jsme na Hané. Po jízdě busem, po pochodu domů, sprše a hodinovém spánku opravdu sedl na kolo a dojel si na Krakovec pro vůz. Teď už na mě netrpělivě čeká v cíli. A vychutnává si jídlo zdarma, jelikož doběhl na R40 druhý! Dobře on!
V lese už je šero, fotím ještě poslední paprsky slunce, které probleskují mezi stromy. Cítím ale hlad a trošku se mi motá hlava. Hlad zaháním poslední citronovou tyčinkou. Sice to máme do cíle asi čtyři kilometry, ale fakt mi kručí v břiše.
 |
| Západ slunce na Hané |
Poznávám pozůstatky vojenských staveb pod Špičákem. Tady jsem jezdívala na kole z práce a chodívala jsem sem občas běhat. Šipky nás ale vedou cestou, kterou dosud neznám. Nevadí, za chvilku musíme být u Papírny. A taky že jo. Pavlové nám už sice utekli, ale my také popobíháme. Přichází euforie z blížícího se cíle. Libujeme si, jak to dneska sedlo, jak to bylo skvělé. Míla dodává, že ještě kdyby ta Slávie získala titul, že by to bylo dokonalé.
U čističky to smrdí jako vždy, pokračujeme podél potoka, rozsvěcuje se pouliční osvětlení. Říkám Mílovi, kolik to asi máme do cíle, vybíháme z parku. Cílová rovinka, obrovská euforie, plácneme si na úspěšné dokončení, v dálce v šeru vidíme před vchodem do penzionu lidi, slyšíme jak tleskají, vbíháme do vrat. Jsme tady, my to dokázali! Lidi tleskají, kde je cíl? Kde jsou kluci organizátorský, kteří nám označí čas doběhu? Pokračujeme hospodou dále do jejích útrob, tleskající lidé, nadšení, všude lidi v červených tričkách R60, kam máme jít? Jsem zmatená, ale totálně šťastná. Konečně nacházíme organizátorské doupě, kluci gratulují k dokončení, zapisují časy, chystají diplomy. Konečně se vítám s Jirkou, čekal na mě už před vraty, ale až doteď jsem nebyla schopná vnímat. Vítá mě Katka, prý to bylo podle hodinek 89km. Tak to mám s těmi dvěma malými zacházkami 90! Kačka vyhrála, objímáme se, vzájemně si gratulujeme, potkávám další a další lidi, kteří mi podávají ruku, plácají po rameni, připadám si jak vítěz. A také jsem zvítězila. Splnilo se mi to, co jsem si předsevzala. Neskutečně jsem si to užila a dokončila! Zdravím se se zbytky naší cyklovýpravy, Masťa nám dělá cílové foto. Sdělujeme si zážitky s Ivetou a Pavlem, kteří běželi své první ultra na trase R60, loučí se, odjíždějí a s nimi Katka. Mezitím doráží do cíle Vítek. Martin je někde kousek za ním. Míla jásá, je nadšený z průběhu celého dne a navíc, sešívaní mají titul! Den je dokonalý!
Kluci bohužel nemají čas, jen jim rychle představím Jirku, ale spojení z Rakovníka je komplikované a právě zjišťují, že jim za chvilku jede vlak a tak mizí. Škoda, tak ráda bych s nimi poseděla a ještě chvíli sdílela právě prožité dobrodružství.
Najednou mám hrozný hlad. Převlékám se do trička R60 a Jirka mě mezitím obskakuje, donáší mi jídlo a pití. V cíli je Martin. Sedím spokojeně přezutá v žabkách, láduju se dobrým jídlem, před sebou diplom za zdolání celé trasy v čase 16h32m. Vidím, jak se kolem mihne ještě jednou Míla, asi nestihli vlak, ale jen popadne Martina, věci a zase mizí. Snad se kluci nějak dostanou domů. Po jídle se jdu ještě rozloučit se známými, poděkovat klukům za skvělou akci, sbírám ze stolu diplom, který si tu zapomněl Masťa, Jirka mi bere věci a pomalým krokem jdeme k jeho autu. Tím se dovezeme na náměstí, tam nasedám do svého vozu a pomaloučku a opatrně jedeme k domovu. Před spaním, když si prošívám pořádný puchýř na chodidle ještě koukám na telefon, mám tam zprávy od Pepy, ptá se, kde se nachází kontrola na Hané, jestli blíž Pustovětům, nebo Rakovníku. Bojí se, aby jí nepřešli, prý jsou pěkně v hajzlu. Zkouším alespoň trošku napovědět, ale u této kontroly to zrovna moc nejde. Přišlo mi, že je tak na půli cesty. Vyčerpaná, leč nadšená ulehám do peřin, v hlavě se mi honí zážitky z dnešního dne, ale i mozek nakonec přemůže únava těla a já usínám...
 |
| Diplom a průkazka chodce, která rozhodně stojí za uschování |
 |
| Cílové foto s mým milovaným |
Dozvuky R60
Druhý den nacházím na telefonu zprávu, Pepa s kámošem to nakonec dotáhli do zdárného konce a za 20h18m se dostali úplně vyřízení do cíle. Jsme za ně moc ráda a alespoň na dálku gratuluju. Vstává se mi těžko, ale kupodivu nejvíce bolí puchýř na chodidle a také operovaný kloub na palci, který mi včera jaksi natekl. Leduju tedy nohu, chodím bosky, po snídani, kterou dostávám do postele Jirka odjíždí na kolo. Dokázala bych si představit, že si také protáhnu nožky, ale neobuji dneska boty. Nevadí, připravuji si vodu s limetkou, beru deku, knížku a jdu regenerovat na zahradu pod jabloň. Nakonec ještě pohrabuji seno, to se ukazuje být báječnou regenerační aktivitou. Rozhýbu ztuhlé svaly a chůze bosky po trávě mi krásně pomáhá na prošitý puchýř. Lýtko trošku tahá, ale jen tak trošku, asi aby se neřeklo. Zdá se, že léčba dálkovým pochodem celkem zabrala...
 |
| Regenerace pod jabloní |
Večer na internetu hltám všechny fotky a ohlasy, které se zatím objevily. Kluci shánějí dobrovolníky na odznačení trasy. Hlásím se a zapojuji do programu i Adélku. V pondělí po škole a práci tedy sedáme na kolo, bereme pytel, nůžky a šroubovák, jedeme přes Mečnou do Městečka a odsud začínáme se sběrem šipek. Je to celkem zábavná aktivita, navíc se mi na známé cestě vrací zážitky ze sobotního dne. Odměňujeme se s Áďou za naši sběračskou akci koupelí v nedalekém rybníčku a R60 symbolicky zakončuji vyhozením posbíraných šipek do kontejneru na papír... Značení sice skončilo v popelnici, zážitky ale zůstávají, hřejí a těší. Je to už 4 dny a já pořád ještě žiju z euforie poslední květnové soboty a je mi jasné, že ještě dlouho budu. Nezažít žádnou krizi a jen se kochat, o tom se mi ani nesnilo...
 |
| Sběr značení |
 |
| Sběr značení |
 |
| Sběr značení |
 |
| Koupačka za odměnu |
Děkuji Mílo, děkuji Vítku, byli jste mi skvělými druhy na daleké cestě, snad si to zase někdy zopakujeme!
Kluci organizátorský, vám taky moc díky za další báječný zážitek a perfektní organizaci celé akce! R60 byl můj první dálkový pochod a doufám, že nás společně čeká ještě mnoho dalších ročníků. Už teď si v diáři hledám, která květnová sobota bude v roce 2018 poslední...
