Varování: tenhle report by se dal vystihnout
všemožnými slůvky, ale „stručný“ mezi ně rozhodně nepatří, takže pokud neradi
čtete rozsáhlé eposy, které zachycují každou autorovu myšlenku v téměř
každém okamžiku dění, dále raději nečtěte :)
Stále ještě plná
dojmů z uplynulého víkendu přemýšlím, čím to vlastně začalo… Nebudu
zacházet až do raného dětství, kdy nás rodiče vláčeli po Křivoklátské
pahorkatině a ani nebudu sáhodlouze líčit, že to se mnou vlastně ani jinak
dopadnout nemohlo, když už jako téměř lidská bytost jsem si poklidně plavala u
maminy v bříšku, zatímco ona chtěla jet zdolávat Rumunské pohoří, protože
přece v pátém měsíci těhotenství je to dobrý nápad. Naštěstí jí to asi
moje moudrá babička rozmluvila, stejně jako jí rozmluvila nápad pojmenovat mě
Flóra… Ale zpět k tématu.
Ledopádová
padesátka pro mě vlastně začala v nedávné minulosti, prosincovou Pražskou
stovkou. Konkrétně kojeneckou trasou. Zahlédla jsem na Facebooku událost P100 a
pod ní, že Kačka Dlouhá se zúčastní… Jůů, taky bych si dala něco takovýho. Ale
84km je moc. Tak co tam máme dál? Rozklikávám stránku dalkovepochody.cz a vidím
41km. Jasně, jdu do toho. Hned tedy posílám Olafovi prosbu o možnost účasti (je
po termínu uzavření přihlášek) a aniž bych o tom nějak moc přemýšlela o 48 hodin
později stojím na vlakovém nádraží v Lochovicích a čekám na vlak do Jinců.
Teprve v tu chvíli mě napadne: co tu sakra děláš? 41km s takovým
převýšením? Hráblo ti? Vždyť před půl rokem ti operovali obě nohy, už zase
běháš, jasně, ale pořád je to spíš taková parodie na běh a o delších bězích
nemůže být řeč… Ale po dokončení vzdálenosti v limitu, který jsem sama
sobě někde na druhém kilometru stanovila (limit 7h, finální čas 6:52) si píšu
do deníku: Dálkové pochody/běhy, příroda kolem… tohle chci!!! A hned okukuju
termínovky, kam bych se vydala příště.
 |
| Pražská stovka, trasa 41km - Plešivec |
O pár týdnů
později, když se rok přehoupne do nového, koukám zase na FB a opět to spouští
stejná osoba, se kterou jsem absolvovala vlastně celou svoji trasu na P100.
Kača hledá parťáka na Ledopádovou padesátku. O Ledopádovce jsem četla pár
reportů a vypadalo to dobře… I když ta zima... a taky ta vzdálenost je přeci
jen delší. Ale o tom to je, zkusit něco nového, pokořit nějaký ten osobní
limit. Jdu do toho! Pár dní plánujeme společný běh, pak Kačka sebere odvahu a
přeregistruje se na stovku. Pro změnu sháním parťáka já. Marně. Půjdu, to vím,
ale mám hrozný strach. Nebojím se zimy, nebojím se vlastně ani tak té
vzdálenosti a výškových metrů. Děsí mě to, že půjdu na vlastní triko a budu
muset vydržet sama se sebou a svojí hlavou… Ale ono to nějak dopadne, no ne?
Tentokrát jsem přihlášená dlouho dopředu, takže stihnu vystřídat několikrát obě
fáze: velké těšení, velký strach, velké těšení, velký strach…
Šestý kalendářní
týden roku 2017. Trošku více přemýšlím, co který den jíst, abych si neodrovnala
žaludek. Plánuju, že si na čtvrtek uvařím rizotko a misku si vezmu s sebou
i na páteční večeři. Denně do sebe lupnu magnesko, občas mám v poslední
době křeče, takže raději prevence, než represe. Nakoupím nějaké gely, ionťák,
„cestovní“ magnesko… Ale hlavně si skočím do bia nakoupit lisovaná jablíčka,
datlová, fíková, broskvová a jiná kolečka (ty se fakt dobře dlabou a straaašně
dobře chutnají) a pomalu si dělám hromádku s věcmi. Nakonec to dopadne
tak, že v úterý ratolest přinese opět ze školy ve vlasech kámošky, takže
následující dny a večery trávím s čelovkou na hlavě vybíráním těch
nechutných potvor. Balím ve čtvrtek odpoledne a dopadne to klasicky… do krosny
naházím mraky jídla a mraky oblečení a rozhoduji se, že finální příprava
proběhne v Mikulášovicích v tělocvičně.
Pátek. Ráno před
pátou vstávačka, ale šla jsem spát brzy, tak jsem docela fit. Házím krosnu do
kufru auta a odjíždím přežít poklidný pátek v práci… Ó jaká chyba
v úsudku… Peklopátek jak vyšitý, z práce mizím ve 4 hodiny odpoledne
po krásných 10 hodinách zápřahu a jedu rovnou na nádraží. Teda ještě se vlastně
stavuji v oblíbeném eM sportu, abych si koupila haďourek, který mi bude
ladit k mikince (to mám zase v mysli druhou Kačku, která mi týden
předtím dolaďovala v šatně v Dubí závodní outfit :D). Na vlak
docházím na poslední chvíli. Krátká cesta do Kralup a už když vystupuju vidím
na vedlejším peróně Kačku. Máváme si, jsem ráda, že ji vidím. Sedáme na vlak do
Děčína a celou dobu kecáme, těšíme se, plánujeme. Cesty tam vždy tak rychle
utíkají, to až zpátky se to vleče. V Děčíně přistupují další evidentní
účastníci Ledopádů. Krosny, hůlky a běžecké boty jsou neomylným společným
znakem. A už jsme v Mikulášovicích. Na nádraží vzdáleném 3,5km od
tělocvičny a od startu stovky. Tak se alespoň trošku rozchodíme ne? A už jsme
na místě a shazujeme krosny, uvítání, představování, rychle na pivko do
hospody. Skoro nikoho tu neznám, ale cítím se od prvního okamžiku mezi svými.
Letos prvně si dávám pivo (dokonce dvě a dokonce dvanáctky, alespoň se mi bude
dobře spát!) a naslouchám historkám zkušených stovkařů, nechávám se pohltit
atmosférou, ale rozhodně se nenechávám přesvědčit, abych šla také sto. Ne teď a
tady. Vím, že na tohle teď ještě nemám a zvažuji, zda zvládnu alespoň těch
pade. Původně zamýšlený cíl dokončit do setmění jsem přehodnotila již před pár
dny, kdy Olaf na stránkách CSUT hlásil, že na většině trasy leží 30-50cm
bořícího se sněhu s ledovou krustičkou na povrchu a že tam, kde není
hluboký sníh, je led. Můj nový cíl je přežít… Přesouváme se do tělocvičny,
všichni balí, mažou nohy a další části těla, oblékají se… a já také balím. Ať
mám na ráno připraveno. Když se rozloučím se stovkaři, otevřu pixlu
s rizotkem a vychutnávám si pozdní večeři. Pak už hurá spát.
Den D, po
neklidné noci otevřu oči po páté, kdy mi zazvoní budík. V tělocvičně je
ještě tma a zatím se nikdo moc nechystá. Na mobilu mi svítí SMS od Kačky, že po
25km měla úplně turch boty, jestli bych jí hodila do Lípy náhradní
fusky. Dovětkem „neboj… je to hrozně jednoduchý, žádný sníh nikde není:):):)“ mě teda moc nepřesvědčila… Jdu spáchat alespoň
ranní hygienu a pak si dávám dva žitné slunečnicové chlebíky
s lískooříškovo-kokosovým krémem a k tomu půlku jablíčka. Druhou
půlku nabízím kolegovi ze sousedního spacáku, bere si čtvrtku a tak zbytek
balím do batůžku na cestu. Ten znovu přebaluji a přehodnocuji, co s sebou
vzít. Vyhazuju již namíchaný ionťák a beru si jinou bundu, než tu, kterou jsem
si večer předtím připravila. Do pytlíku dávám dvoje náhradní fusekle, ty se
budou hodit. Nakonec je přináším zpátky nevyužité… Jdu ještě jednou odskočit,
do dvou minut jsem zpět a najednou jsem v tělocvičně téměř sama. Sakra,
ujede mi bus! Narychlo mažu nohy, hazím na sebe oblečení a v panice mizím
na autobus. Je to dobrý, ještě je čas. Dopínám batoh, bundu a už nasedáme.
Krásná Lípa,
registrace. Prosím holčinu, co stojí vedle mě, jestli by mi přilepila na
zápěstí pásku (kterou jsem mimochodem za celou dobu na nic nepotřebovala), lepí
ji moc natěsno, takhle by mi museli v cíli amputovat ruku, pokud by
neupadla sama. Strhávám pásku, jdu pro novou, lepí mi ji jiná slečna, děkuji,
předávám kontrolní kartičku Olafovi a je to. Jsem ofiko odstartována!
Dveře kina mě
vyplivnou do zimy na ulici a já čučím jak vejr. Je zima, je tma, já mám čelovku
na dně batohu, vedle mě skupinka lidí, co se chystá vyrazit. Vtírám se
k nim s rozhodnutím, že začátek půjdu s nimi, nebudu vytahovat
bludičku a nechám se odvést za město a pak se rozeběhnu. Dva kilometry od
startu, sejde se nás na jednom místě asi 8, aha… kufr. To to pěkně začalo.
Vydali jsme se po zelené na druhou stranu. Skupinka zkoumá mapku, já vyrážím za
klukem s oranžovými kraťasy s Fénixama, takže vím, že teď jdeme
správně. Za chvilku jsme opět u kina… Taková okružní prohlídka centra Krásné
Lípy, proč ne. A už jsme správně a jdeme po ušlapaném sněhu. Ten se vzápětí
mění ve sníh neušlapaný, ve kterém je uzoučká „kolej“ se stopama těch, co
šli před námi. Jakmile člověk šlápne trochu vedle, zaboří se pěkně hluboko do
toho bílého bordelu. No, nebude to jednoduché. Pokoušíme se alespoň o rychlou
chůzi, v rámci možností. Přichází první stoupání na Karlovu Výšinu, zapsat
kontrolu, rychlé foto krajinky a první zrychlení při seběhu dolů. Před výstupem
na Spravedlnost se dostáváme na chvilku na asfalt a to se to najednou běží.
Stále se pohybuji víceméně s „oranžovými trenkami“, vím, že chce dát asi
jen 35, protože mu včera odpadl parťák. Při seběhu ze Spravedlnosti se
definitivně vzdaluju, ale pak se na trase ještě párkrát uvidíme. Jen nemám tušení,
kolik toho „oranžový trenky“ nakonec daly, v cíli jsme se už neviděli. (Promiň
mi tu přezdívku, pokud to čteš, ale jméno neznám a tohle bylo dobrý poznávací
znamení :)). Vybíhám z lesa, je tam pěkná
chaloupka, fotím si ji, ale pak trošku nadávám, od chaloupky vedou vyjeté
koleje, jsou zledovatělé a nemůžu do nich nějak srovnat nohy, takže se pořád
snažím hledat nějakou slušnou stopu a nenacházím. Sama se vydávám přes letiště
Ořešník, tedy vlastně jen tuším dle mapy, že tu někde pod tou bílou peřinou je.
Předbíhám dva chlápky a elegantně přeskakuji elektrický ohradník. Ouha, druhá
noha se mi nějak zamotala, brnkla jsem špičkou o drát a už se válím ve sněhu.
Za sebou slyším jen „aha, takže to není pod proudem“ :). Nevadí, jde se dál.
 |
| První foto, ještě je šero, ale jsme na správné trase. O sníh asi nebude nouze... |
 |
| Domečky pěkné, výhledy pěkné, vyjeté koleje od auta nic moc |
 |
| Přes letiště Ořešník a ledovou pláň |
Pozvolna začíná
stoupání na Studenec. Hodně v dálce před sebou vidím dvojici lidí, kolem
mě je ale jen pustý les. Občas kontroluju itinerář, jít s davem už se mi
dneska jednou nevyplatilo. Po dlouhé době je přede mnou na dohled zase lidská
bytost. Slečna v pohorkách. No… moc jí to nezávidím. Mám sice
v botech pěkně mokro, ale merino ponožky jsou prostě skvělé, tak to ani
moc necítím a alespoň mám lehké nohy. Na minutku se na toto téma rozpovídáme,
takové malé pro a proti, to když se ze sněhové brázdy vyloupneme na schůdnou cestu.
Ale po deseti metrech opět odbočujeme do sněhové brázdy. Předbíhám slečnu,
dávám si zbylou čtvrtinu jablíčka z rána, je lahodná! Zaznamenám ceduli
s uvítáním v Lužických horách. Vcházím na ledovou pláň. Nastává
peklíčko. Hluboký sníh a na něm ledová krusta. Jeden krok noha drží na povrchu,
druhá se boří hluboko do sněhu, hůlky se pod ledovkou zasekávají, kotníky se
viklají. Ledový vítr z levé strany. No nic moc tedy. Konečně Studenec,
krásně omrzlé větve a stejně omrzlé je i zábradlí rozhledny, na jejímž vrcholu
je samozřejmě kontrola. Tady docházím dvojici, kterou jsem viděla už někdy před
časem když to začalo stoupat. Později zjišťuji, že se jedná o Ivanu
s Edou. Na vrcholu rozhledny Eda veršuje: „Nesmek se mi sesmek“. Říkám, že
by stálo za to dát dohromady sbírku básní z ultra, ale další veršík už pak
od nikoho neslyším, takže ze sbírky asi sejde.
 |
| Pomalu stoupáme na Studenec |
 |
| Mezi mnou a Studencem se rozhládá sněhová pláň s ledovou krustou. |
| | |
|
 |
| Téměř na vrcholu |
 |
| Řopík pod rozhlednou na Studenci |
 |
| Vrchol rozhledny |
Po kontrole na Studenci sbíhám
dolů do Studeného. Cestou mě předbíhá Aleš Zavoral, vlastně první stovkař,
kterého jsem zaznamenala, ačkoliv prvním nebyl. Doběh do Studeného. Téměř celou
dobu ze Studence se dalo tak nějak běžet/skákat, docela mě to bavilo. Až tedy
na ten konec. Cesta – totální kluziště. Proti mně se nahoru klouže dvojice
venčící psíka. Ten jediný je v pohodě, my na sebe hodíme zoufalý úsměv,
doslova proklouzneme kolem sebe a já prvně zvažuji nasazení nesmeků, ale to
přijde až asi o půl kilometru dál. Na rozcestí
ve vsi zkoumám v papírech kudy se dát a akorát mě dohání Ivana
s Edou. Vybíhám za nimi a míříme do Pavlínina údolí. Už nějaký čas si
v hlavě broukám dotěrnou písničku. Nevím, od koho je, neznám celý text,
jen asi dvě věty a ty se mi v hlavě melou pořád dokola. Ne a ne to dostat
z hlavy. Teď zpětně si na melodii ani text nemůžu pro změnu vůbec
vzpomenout! V Pavlínině údolí se s Ivanou a Edou chvilku předbíháme,
když začneme zdolávat napříč stoupající vrstevnice, chvilku povídáme. Znají se
s Kačkou Dlouhou, Ivana ji vezla z Týnišťských šlápot. Jak je ten
svět ultraběžců malý. Kačce rovnou volám, abych zjistila, jak na tom je, hodně na
ni a ostatní stovkaře myslím. Je to těžké, jak asi bojují? Zní do telefonu
trošku jako zombie, asi budou končit, noční dobrodružství je nalomilo a málem
zlomilo. Docházíme na první živou kontrolu do Rynartic.
 |
| Proklatý Studenec z pohledu od Rynartic |
 |
| Báječná živá kontrola Na konci světa... |
Dávám si výborný
vývar, půl litru džusu s vodou a odcházím zároveň s mladou holčinou, která
jde sama - s Verčou. Ještě ve vesnici si nás dvě paní fotí a ptají se, co
je to tu za akci, tak jim to v krátkosti shrneme, chválí nás jak jsme
šikovné a že se jim líbí, jak jsme všichni tak krásně štíhlí :). Běžíme po místy umrzlém asfaltu až dolů do
Jetřichovic k odbočce do skalního města. Vítejte v Českém Švýcarsku. Verča nemá nesmeky, neví, zda bude moci
dokončit. Mě strašně štěrchá batoh, nevyfoukla jsem při doplnění vody vzduch,
chyba. Z toho bych se zbláznila a tak svou blbost napravuji, Verča mi
mezitím mizí. Potkávám staršího pána, kterému jsem ráno v tělocvičně
nabízela jablko. Kouknu před sebe a tam vidím hodně vysoko takovou krásnou
pískovcovou skálu a na její špičce přístřešek. Ptám se kolegy, jestli to je Mariina
vyhlídka? No jasně že je… Tak to si pěkně máknem! Vak už je ok, jdu dál,
předbíhám „jablíčkového pána“ a začíná stoupání po schodech. Mám z nich
trošku strach. V týdnu mě bolelo koleno a cítila jsem ho i v dosavadním
průběhu trasy. Tak trochu paradoxně se od prvního schodu přestane ozývat a od
té doby nebolí… Léčba schody? Přepište ortopedické příručky! První úsek schodů
docela dobrý, pak už je na nich hodně ledu, nasazuji nesmeky a čím dál tím víc
myslím na Verču, jak to asi zvládá. Schody mi nevadí, alespoň je to zase trošku
změna a je to tu krásné, takže se kochám.
 |
| Vítejte v Českém Švýcarsku |
 |
| Schody na Mariinu vyhlídku |
 |
| Verča už klouže po schodech dolů |
 |
| Mariina vyhlídka |
Netrvá to dlouho
a ocitám se na vršku. U přístřešku značím další kontrolu, fotím krásná
panoramata. Ale fouká tu studený vítr,
takže mizím rychle pryč. Nahoru šplhá jablíčkový pán, vychvaluji mu výhledy a
mizím směr Vilemíina stěna. Další schody, opět o něco klouzavější, nahoře
potkávám stovkaře, kterého doprovází kousek malá dcerka. Dělá mi fotku a já
zapisuji kontrolu a také mizím. Proti mně nahoru šplhá jablíčkový pán, hlásí,
že výhled byl opravdu pěkný :).
 |
| Vilemíina stěna a moje zmrzlá maličkost |
 |
| Mariina vyhlídka - pohled z Vilemíiny stěny |
 |
| Výhled z Vilemíiny stěny |
Konečně je to
trošku běhací, tak se snažím nahnat nějaký ten běžecký kilometr, potkávám
stovkaře – kudrnáče, který s námi seděl o den dříve v hospodě.
Prohodíme pár slov a už mi mizí z dohledu. Purkratický les, Tokáň, rychle
to teď ubíhá, když se člověk trošku hýbe. Dávám si lisovaná jablíčka a další
půl hodinu se bavím tím, že je doluju jazykem ze zubů. Mezitím volám domů,
abych mohla alespoň někoho otravovat svým nekončícím optimismem… Na řadě jsou
Úzké schody a potkávám zhruba desetihlavou výpravu z Německa. Jsou pomalí
a zrovna tady se opravdu špatně předbíhá. Alespoň si procvičím cizí řeči a tak
postupně jejich mateřštinou (či spíše pokusem o ni) v místech, kde to jde,
žádám o uvolnění cesty. Je jich jak psů, vlastně s sebou dva hafany i
mají. Výpravu nechávám daleko za sebou, ale jejich čtyřnozí přátelé vytrvale
běží za mnou. Až když jim řeknu „No kde máte páníčka?“, otočí se a peláší zpět. Asi rozumějí česky…
 |
| Úzké schody |
Cesta uprašuje.
Najednou mě dohání kudrnáč. Co to? Aha, na Úzkých schodech se mu podařilo
zakufrovat. Chvilku žvaníme a běžíme. Pak mi definitivně utíká, loučím se sním
a přeji mu, samozřejmě v dobrém, abych ho už víckrát neviděla. Tedy jedině
až v cíli. Doubice, zaháním lehký hládek datlovým kolečkem s kakaem.
Většinu času běžím (v nesmekách). Jsem v Kyjově. Najednou začíná
uklouzaná cesta a já předbíhám davy turistů, aha, začínají Ledopády…
 |
| Tady jsem dostala chuť na něco dobrého :) |
Ještě před tím mě
ovšem čeká Kinského vyhlídka, mazec, opět schody, prolézání mezi skalama,
ukrajování výškových metrů. Dávám citronovou tyčinku a slézám opět dolů ke
Křinici. Zrovna přemýšlím, že odbočka byla fakt snadno k přehlédnutí, když
v protisměru potkávám skupinku souputníků. Přehlédli odbočku, lezou nahoru
druhou stranou… Dole přeběhnu mostek a šup nahoru na Kyjovský hrádek. Jde se mi
ale hezky, poskakuju, popobíhám, jdu. Opět schody, skály… Vylezu po ledu nahoru
na něco, co považuji za Kyjovský hrádek (proč nebylo v propozicích, že
potřebujeme mačky a cepíny?!) a kontrola nikde, chvilku se dohadujeme se 3
účastníky 22km trasy, kde ta kontrola asi je, pak mrknu do mapy a vidím, že u
hrádku ještě zdaleka nejsem, tak jsem tam lezla zbytečně. Stane se.
 |
| Na Kinského vyhlídku |
 |
| Tak je tam ta kontrola? Není... |
 |
| Po cestě na Kyjovský hrádek |
 |
| Další schody, ale stále mě to baví! |
Cesta vede po
vrstevnici ve stráni dál, snažím se běžet, kde to jde. Aha, Kyjovský hrádek je
až tady a s kontrolou. Opět lezu dolů na cestu zaplavenou turisty a běžím.
V duchu skládám ódu na nesmeky, protože bez nich bych si asi sedla na kraj
cesty a brečela, dokud by mě někdo neodnesl v náručí někam do bezpečí. A
to bych tam asi dřív umrzla. Jeskyně víl, respektive stoupání k ní, rodiče
co se snaží po ledu bezpečně dostat dolů svoje děti, všem to klouže, ale
vybaveni na to fakt nejsou a je to o hubu. Říkám si, že tam lezou… hlavně
s těma dětma. Už jsem skoro u jeskyně, mladá Polka s hysterickým
záchvatem se křečovitě drží hasičské hadice, která je tu natažená mezi stromy, aby se tam vůbec dalo
dostat. Bojí se slézt, kamarádi jí stahují dolů, já mezitím stihnu dolézt
nahoru a zpět (i s nesmekama jsem měla co dělat…), dělám foto, značím
kontrolu a Polka se teprve dostává z ledové pasti…
 |
| Jeskyni víl mobil lépe zachytit nedokázal |
Potkávám
stovkaře, zkrátil si cestu, aby si dal Ledopády za světla, celé kilčo už by
časově nestihl, takže už jde „mimo soutěž“ do Mikulášovic. Chvilku jdu
s ním, sice neběžíme, ale alespoň po čase zase s někým prohodím
pár slov. Chvilku se bavíme, vysvětluju, proč jdu sama a že původní parťačka je
někde na stovkové trati. Dočasný parťák dělal Kačce společnost část noci, tak
se alespoň dozvídám něco o průběhu noční části a o Kaččiném stavu. Kontrola na
Turistickém mostě, dávám úplně poslední už studený čaj, ale i tak dobrý. Děkuju
slečnám z „tajné“ kontroly a dostávám srdíčko do kontrolní karty. Potkávám se
tam s dvojicí, chlápek natlačí párek a hned se rozebíhá. Konstatuju, že mu
závidím zažívání, protože to by mě zabilo :). A
běžím dál na ostatní atrakce, dvojice poměrně hodně běží a jelikož to tady jde,
tak se je snažím uviset, abych měla trošku tempo. Obíhám v jejich závěsu
Varhany, Velký Sloup a pak i Malou a Velkou Oponu. Víceméně pospolu se
dostáváme až do Brtníků do hospody. Už je šero, vím, že zbytek cesty bude už za
tmy. Musím vyměnit fusekle, cosi mě zespodu tlačí, buď nesmeky a nebo shrnutá
ponožka, musím doplnit vodu, konec může být ještě klidně tak na 3 hodinky,
protože konec bývá vždycky těžký (kdybych věděla!!!!).
 |
| Ledopády |
 |
| Já a poničené varhany |
 |
| Halucinace, co se nechala vyfotit... |
 |
| Velký Sloup |
 |
| Velká opona |
V hospodě už
nemají žádnou stravitelnou polévku, ale mám hlad, potřebuji něčím doplnit
energii a batoh mám plný sladkých věcí, na které nemám ani pomyšlení. Tak si
nechám nalít gulášovku, vyzobu brambory a pak do sebe natlačím rohlík, který si
do vody z polévky máčím. Dávám si konečně teplý čaj. Vidím, že dvojice se
kterou jsem se míjela na ledopádech se chystá k odchodu, ostatní
osazenstvo už má diplomy, ti už nikam nepůjdou, musím se chytnout té dámy se
zrzavým culíkem a pánem s bezkonkurenčním trávením. Panika, že bych šla sama,
ptám se, jestli můžu s nimi, snad je uvisím. Nebojím se tmy, ale jsem
unavená, občas už se přistihnu, že nedokážu správně číst itinerář, nechci
přehlídnout značení a někde bloudit, tak potřebuju jít s někým. Vycházíme
z hospody, ptáme se nějakého pána na cestu k nádraží, prý „támhle
nahoru, ale je čas, vlak jede až za půl hodiny.“ „my ale nejedeme vlakem“…“aha… a kam teda
jdete?“ „na nádraží...“, „….aha?“, „my
běžíme do Mikulášovic pěšky“…. „Aha…?!?!“ :)
Na nádraží cesta
dobrá, dá se běžet, zapínám čelovku a uvědomím si, že jsem v panice
nestihla ani pořešit ponožky, ani vodu… no snad to stačí. Ponožky dobrý, tak to
asi tlačil zespodu nesmek, měla jsem je na noze teď pěkně dlouho…
Ptám se dvojice
na jména, Vendula a Tomáš. Tak už jim nemusím v hlavě přezdívat zrz holka
a kluk s dobrým trávením :). Hned na nádraží
vybočujeme opět mimo vyšlapanou trasu, sice ještě kousek po turistickém
značení, ale za chvilku už jdeme zase po olafošipkách. To nic dobrého nevěstí!
Opět hluboké stopy ve sněhu, zvedání nohou, makačka do kopce, běh nemyslitelný.
Dohání nás další čelovka. Nabízím, že čelovku pustím před sebe, ale čelovka
odpovídá, že ne, že nás jen chtěl dohnat, aby nešel sám. A že chce být už
v Mikulášovicích, protože se hrozně těší na Ledobál. Fajn, bude nás víc,
nebudeme se bát vlka nic!
Vcházíme
z pole do lesa a maličko se dohadujeme kudy dál. Mě je směr jasný, čelovce
také, tak jdeme dál, Vendula s Tomášem ještě koukají do mapy. Pak je vidím
až v cíli když už dlabu v teple polívku s diplomem před sebou.
Jdeme
s čelovkou dál, povídáme, hlídáme značení. Paráda, čelovka se zelenou
bundou má GPS, hned se cítím jistěji. Nechávám si vyprávět o Ledobále a říkám
si, že to bude asi dobrá divočina. Povídáme, cesta utíká, i když terén je
náročný. Kontrola na Plešném opět mimo turistické značení, navíc bez píšící
fixky, snažíme se alespoň lehce obtisknout na kontrolní papír barvu a jde se
dál. Najednou jsme na asfaltové silnici! Super, běžíme. Co se to děje? Já tak
ráda běžím po asflatu, normálně se mu vyhýbám jak čert kříži, skoro mě to až
dojímá! Navíc je to z kopečka… Nějak dlouho nebyla značka, konzultujeme
s GPS… aha, přeběhli jsme odbočku. Tak kousek zpět a do lesa, děláme si
vlastní stopu… Zatraceně. Naštěstí je to jen kousek. A zase jsme na trase a
zase hluboký sníh. Už je to dost vyčerpávající, uvažuju, že jestli to takhle
bude až do konce, tak cesta bude o hodně delší, než ty tři hodinky… Kaple Svaté
Trojice. Vidím ve tmě její věžičku a myslím si, že koukám do dálky a že vidím
poslední vrchol – Německý Weifberg… aha, tak ne. Začínám cítit doslova
s každým krokem, jak ubývají síly. Vycházíme z lesa na louku a opět
konzultace s GPS. Víme, že musíme uhnout doleva, ale žádné stopy, žádná
značka… S čelovkou v zelené bundě se dělíme o kofolu a o zdravou
marcipánovou tyčinku. Ta bodla! V dálce před námi bliká čelovka, trasa
vede doleva, tak jdeme. Sněhové pole, navrchu ledová krusta, tři kroky to drží,
dalších 10 se to bortí až téměř na podklad… Za námi jdou další čelovky.
Ledová pláň končí
a my pokračujeme lesem, klesáme. Přemýšlím o tom, že naše kroky aktuálně
směřují na Německou rozhlednu Weifberg, která bude logicky na kopci a my jdeme
stále dolů… A nelíbí se mi to! Pořád se to nedá běžet, dá se sotva jít. Chodíme
pořád nahoru a dolů, přeskakujeme třikrát potok a míjíme se s kluky
z Polska. To byly ty čelovky před námi. Vlastně jedna, ten druhý čelovku
neměl. Počítal, že dojde za světla…
Následuje další
louka. Přemýšlím, jestli by se mi nevyplatilo vyhrabat si ve sněhu noru a tam
prostě zdechnout… Nahlas pouze komentuji, že vím, že to dojdu, že to chci dojít
a stejně mi vlastně uprostřed toho německého ničeho jiná možnost nezbývá, ale
že už mám teda jako docela dost. Jelikož
mám dojem, že na rozhlednu nikdy nedojdeme a z Brtníků nám to trvá už
celou věčnost, raději zastavujeme a já píšu domů, abych dala vědět, že zatím
ještě žiju. A za chvilku už stoupáme na rozhlednu. No, je pěkně vysoká… Čelovka
v zelené bundě dupe přede mnou po plechových schodech. Když se zvuk
podrážek na plechu změní na zvuk podrážek na dřevěné podestě, říkám si, že už
je můj doprovod konečně nahoře… a pak začne zas ten hrozný zvuk… levá, pravá,
levá, pravá, plechové schody… jsou to snad schody do nebe? Mě spíš přijde, že
jdeme do pekla. Až teď při psaní reportu zjišťuju, že rozhledna má 173 schodů…
no po 58 kilometrech v těžkém terénu teda žádný povznášející zážitek. A
stejná porce dolů. V protisměru potkáváme Poláky a ještě asi 3 další
kluky, někteří nadávají. Já nenadávám, ale v myšlenkách proklínám Olafa
(teď už je vše odpuštěno :)). Pod rozhlednou dávám
citronovou tyčinku, opět mi trošku docházejí síly. Hledáme červenou značku,
obcházíme rozhlednu a ne a ne ji najít. Mezitím slezou z vrchu i ostatní
kluci, co šli za námi a kolektivně pátráme. Nakonec nalézáme a následujeme
červenou značku. Chvilinku se dá dokonce i běžet, pak terén přechází
v cestu uježděnou lesní technikou, která tu těžila dřevo. Jsou to vyjeté
zledovatělé koleje a mě to podkluzuje a ubírá zbytky sil. Nasazuji tedy nesmeky
a tím ztrácím čelovku v zelené bundě. Teprve teď mě napadá, že sice vím
odkud můj „noční kámoš a zachránce s GPSkou“ je, čím se živí, ale na jméno
jsem se za poslední více než tři společně strávené hodiny nezeptala. Valím dál,
přede mnou pořád nějaké ty čelovky, poslední kontrola za Hančovým křížem.
Kterého Hanče mají na mysli? Snad Bohumila Hanče, českého lyžaře, který umrzl
při závodě kousek od cíle? Čeká mě stejný osud? No nic, opět nepíšícím fixem
tvořím jakýsi hyeroglif a tak nějak už na autopilota mažu dál. Potřebuju nutně
s někým mluvit, jsem na další sněhové pláni. Doháním čelovku přede mnou,
je to jeden z Poláků, ten osvětlěný… Ptám se, jestli mluví anglicky. Prý
moc ne, ale celkem rozumí česky. Snažím se s ním dát do řeči, ale moc to
nejde. Z posledních sil zkouším v ledovém pekle běžet. Alespoň je změna. Nejhorší
kilák...
 |
| Portrét zoufalství... |
Najednou projdeme pár kroků hlubokým sněhem skrz nějaké křoví,
překročíme haldu sněhu a jsme na asfaltu v Mikulášovicích! Hurá, radostí
se oba rozebíháme a za několik desítek metrů přibíháme společně do cílové
hospody!
Lidi tleskají,
super pocit, endorfiny okamžitě naskakují, jsem tak moc šťastná! (vidět to tedy
není, na cílové fotce vypadám jako po deseti letech nucených prací v dole).
Sedám si k Olafovi na židli, zapisuje nás do počítače, hlásí mi, že jsem na
padesátce druhá žena, druhá Markéta. Ptám se ho co říkal, nějak to nedokážu
pobrat. Po chvilce pochopím. Ptám se, jestli už dorazila nějaká Verča
z padesátkové trasy. Nevím příjmení, ale myslela jsem na ni, jestli to bez
nesmeků zvládla. Prý ne, musela vzdát. Nedivím se jí, nemít ty dva kousky gumy,
zabalím to nejpozději za Mariinou vyhlídkou… Pořadí není konečné, startovalo se
průběžně, je možné, že po mě doběhla holka, co startovala až po mě a výsledný
čas bude lepší, než můj, ale je mi to úplně volný. Mám hroznou radost, že jsem
dokončila a překonala svoji největší obavu, být tak dlouho sama se sebou. Ale
víte co? Většinu času jsem strávila na trati sama, nejsouvislejší úsek byly ty
asi 3 hodiny, co jsem šla s čelovkou v zelené bundě, ale mě moje
společnost těšila! Neměla jsem žádnou větší krizi, asi dvakrát jsem zavolala
Jirkovi, aby o mě neměl strach, dvakrát jsem „zkontrolovala“ na dálku Kačku,
protože jsem na ni myslela, jak jí asi je a jestli to zvládá, sluchátka zůstala
celou dobu zavřená v kapse a já jsem si prostě šla, běžela, tak jak mi to terén
dovolil a bylo mi dobře.
Po příchodu do
cíle si dávám polévku a džus, ale nemůžu to do sebe nějak natlačit, polévka je
krásně slaná, to teď bodne, přesto ji jím snad půl hodiny. Vyslechnu si příběh
pána, který právě dojel z Brtníků vlakem. Šel „jen“ 22km trasu, ale přijel
na Ledobál. Chlubí se mi, že dostane pohár za první místo v CSUT za 2016
v kategorii veteránů 70+. Dal minulý rok tři stovky, z toho jedna se
mu ale nepočítala, nebyla totiž zařazena do poháru. Kdybych měla klobouk,
smekla bych ho až na zem. Já stovku nemám žádnou a on v sedmdesáti letech
tři během jednoho roku… Začíná se do mě pouštět zima, tak se balím a vyrážím na
cestu do tělocvičny. Klepu se zimou a tak popobíhám. V tělocvičně nejdřív
strhávám mokré boty a hadry, dávám si ledovou sprchu (teplá došla už dávno a
vlažná též…) a oblékám se do suchého oblečení. Najednou je mi tak krásně teplo!
Volám Kačce, jak jsou na tom. Prý úplně vyřízení, pospávají v Rynarticích
na Konci světa, skončili a čekají na odvoz. Na ledobál rozhodně nepůjdou.
Vydávám se tam tedy sama, opět ten kiláček do restaurace Svatý Hubert. Vejdu do
sálu, oči se snaží přivyknout tmě a barevným světýlkům, uši reporodukované
hudbě, rozhlížím se a najednou na mě od stolu mává nějaký kluk – áááá čelovka
v zelené bundě! Super, sedám k nim, konečně se dozvídám, že můj
parťák z konce trasy má jméno (tímto ti, Honzo, ještě jednou děkuji za
doprovod a kofču :)), seznamuji se ze zbytkem party, šli
různě dlouhé trasy, ti, co nejvíc tančí a kalí to zabalili na 14.km a od té
doby juchají, další postupně dokončovali své kratší trasy a Honza jediný šel
celou „padesátkovou“. Čekáme na vyhlášení, které stále nepřichází, některá
místa na bedně ještě nejsou obsazena, účastníci jsou dosud na trati… Na přání
pouští DJ Michaela Jacksona a tahle fajn banda mě zvedá ze židle, že „Na Majkla
se musí“ a tak jdu. Je to fajn, nohy se trochu rozhýbají, dokonce si střihnu i
polku a panáček slivovice také zahřeje na těle i na duši. Konečně přichází Egon
s Olafem a vyhlašují. Tleskám klukům organizátorům, tleskám všem, kteří se
na téhle akci podíleli, tleskám všem, kteří došli na pomyslnou bednu i těm,
kteří se na trasu vůbec vydali. Byl to mazec. Po vyhlášení zvedám kotvy, jsem
vyřízená, jdu spát. Poslední dnešní kilometr! Přicházím do chodby tělocvičny a
tam Martin Čapek, Víťa Zahrádka, Polák, se kterým jsem docházela do cíle a
popíjí pivo. Mám radost se shledání, Kačka je prý tuhá, ale mě chytne ještě
touha si povídat, probrat zážitky a posedět, tak si beru také pivko a žvaníme.
Polák mluví krásně anglicky, omlouvá se, že byl na konci vyřízenej a tak mluvit
nemohl. Teď kecáme a do naší mezinárodní společnosti se přidává ještě Maďar.
Teď jsme teprve multikulti :)! Mezitím dochází
z hospody Honza s Mirkou, ta pohotově donese flašku domácí pálenky a
postupně se k naší malé afterparty přidávají další účastníci. V půl
třetí jdu spát. Seděla bych klidně do rána, ale vím, že se musím alespoň trošku
vyspat, abych přežila zdlouhavé nedělní cestování vlakem a hlavně řízení auta.
Když ulehám, Kačka na mě mávne rukou, nevím, jestli to je tik ze spaní, nebo se
probudila? Šeptá: „Jsi v pohodě?“ „Jo jsem“… „Tak super, mám jen trochu
rýmu, dobrou.“ „Snad to přejde, dobrou…“. Po krátké noci plné převalování
balíme narychlo věci a necháme se odvézt do Děčína. Hodinku a půl čekání na
vlak vyplníme pojídáním sendviče a popíjením kávičky, vyprávíme si zážitky,
bavíme se o dalších akcích, které letos budou a takhle nám uteče cesta až do
Kralup, kde se definitivně loučíme a nasedáme každá do jiného vlaku.
Jsem doma.
V nohách nakonec 62 kilometrů za 14
hodin a 33 minut. Posledních 12 kilometrů do Mikulášovic mi trvalo 3 hodiny 48
minut. Celkem uběhnuto bylo tak 20km, nedokážu říct, moc běhavé to tedy nebylo.
Průměrná rychlost 4,19km za hodinu. Jsem grogy, ale spokojená. V hlavě mraky
nových zážitků a nadšení do dalších akcí.
 |
| Suvenýry :) |
Konečná bilance:
Trasa 105km, 3800m+ -
startovalo 91 lidí, dokončilo přesně 50 statečných. Ale stateční byli i ti
ostatní, kteří se s tratí prali kratší, či delší dobu.
Trasa 58km, 2300m+ -
startovalo 60 lidí, dokončilo 31. Moje konečné umístění 10. celkově (stejně
jako na P100) a druhá žena (z dokončivších 6)
A taky do této bilance patří to, že jsem domů přivezla veškeré gely, tablety, ionťáky a další podpůrné prostředky. Bylo mi zkrátka tak dobře, že jich nebylo vůbec zapotřebí.
Pokud chcete vidět pěkné fotky z akce, mrkněte na:
http://pason.rajce.idnes.cz/57._Brtnicke_ledopady_2017/
