Jak to všechno začalo...

Únor, 2011. Je tomu právě rok, co jsem znovu nabyla svobody. Po všelijakých osobních peripetiích jsem znovu lidskou bytostí s vlastními názory, myšlenkami, touhami…

Před dvěma lety jsem začala běhat. Abych shodila nějaká ta přebytečná kila, která na mě zůstala viset ještě z těhotenství (a také z předchozího období „prasojídla“ a nedostatku pohybu) a hlavně abych si vyčistila hlavu. Pořád jsem jen „letním běžcem“, jak začne pršet a být zima, zalézám do brlohu a nos, nebo lépe řečeno běžeckou botku vystrčím zase až na jaře. Ale moc mě to baví. Také se konečně vydávám na výlety do přírody, lezu (nic náročného, ale chodím trénovat na umělku a občas si i nějakou cestu vytáhnu), jezdím na čundry.

V práci mám zrovna náročné období a jednou takhle v sedm večer, když sedím ještě v kanceláři, dumám, že bych potřebovala nějaký cíl, ke kterému se můžu upínat, na který se můžu těšit. O Rumunsku téměř nic nevím, ale někde jsem kdysi zahlédla fotku rumunských pastvin a má duše i nohy touží po výletu právě do těchto míst. Volám ségře. Je o 6,5 roku mladší než já, ne vždy byl náš vztah ideální, ale teď je jí dvacet a já jsem konečně dostala nějaký rozum a najednou jsme dospěly k báječnému souznění. Kája nastoupila na VŠ a má toho teď taky hodně. Svěřuju se jí, že bych potřebovala v létě někam vypadnout a už teď potřebuju před sebou vidět ten záchytný bod … Shodneme se, že chceme jet spolu. Ale kam? A dvě ženský téměř bez zkušeností s přežitím v přírodě? Najednou Kája připomene svůj výlet po matuře do Irska. Jela tenkrát s Kudrnou, sice poznávačka, ale bylo to super. Dělají i různé přechody pohoří. V podstatě obě dvě najednou vyřkneme nahlas „Rumunsko“. Jo, tam chceme, tam nás to táhne! Během pár dnů máme vybraný zájezd a skládáme zálohu na srpnový termín výletu do Trascau. Konečně má toulavá duše okusí, o čem zatím jen snila.

Po prvotním nadšení přichází jaro a s ním lehké vystřízlivění. Nemáme vybavení, když už na čundr, tak po Čechách, tam stačí plachta a vše ostatní s sebou berou vždy kamarádi. Nevadí, to se vyřeší.

Jelikož Kája je teď věčně zalezlá u učení a moc se nehýbe, začínáme mít obavy také o fyzickou přípravu, která vázne. Padne tedy rozhodnutí, že si uděláme sesterský víkendový čundr, kde otestujeme trošku naše nožky a odzkoušíme nějaké to skromné vybavení, které jsme zatím stihly shromáždit.

Návštěva army shopu a poté outdoorového shopu, kde si od rodičů vybírám dopředu dárky k narozeninám, Vánocům, dalším narozeninám a dalším Vánocům… odcházím vybavena goráčovou bundou a pořádnýma botkama. To je přeci základ. Se ségruškou ještě objednáváme napůl stan. Staví ho cvičně jednou na zahradě a já ho vidím zatím jen v MMS.

7.5.2011

Vyrážíme! Tedy vlastně nejdřív je třeba se pořádně zničit, takže jedeme s kamarádama lézt na Kapucínky. Docela fuška, Kája neleze, ale jelikož jí čekají zkoušky, tak se sluní na balvanu a šrotí se. Odpoledne sbalíme lana, u auta jenom vyměníme lezecké bágly za krosny s vycházkovým vybavením a jdeme. Nechce se nám po Karlovarce ani ten kousek z Ležek do Lubence a tak se přes bažiny a železniční trať dostáváme na lesní cestu. Přichází na řadu první nezbytná „křovíčková“ pauzička a když házím svoji stoletou krosnu na záda, slyším jen hodně hlasité „rup“… Aha, to povolila přezka na popruhu. No nic, svážu dva konce popruhu na uzel a jde se dál. Ale je mi jasné, že před Rumunskem mě čeká ještě další investice. Štrádujeme si to přes Lubenec na Bílý Kříž, Kája má menší krizičku, tak jí vyprávím o nedávném čundru, který jsme tu podnikli s kamarády a o báječně hospodě v Tisu u Blatné, kteroužto jsme při té příležitosti objevili.

 

22.04.2011 - čundr s kamarády

22.04.2011 - čundr s kamarády - nocleh za Sklárnou

Za chvilku už sedíme před hospodou a dáváme si pivečko na posilněnou. Nechávám si natočit ještě do petky s sebou (pořádný zátěžový test, v Rumunsku toho poneseme ještě mnohem víc!) a tajně kupuju sladké pendreky, protože vím, že až bude nejhůř, tohle na Káju zafunguje jako palivo. Míříme na Sklárnu a začíná se šeřit. Přeci jen naše dnešní štreka má skoro 15km a my vyšly až poměrně pozdě odpoledne.

Hospůdka U kamenného stolu - Tis u Blatna

Kousek za Sklárnou odbočujeme z cesty a jdeme najisto na krásné místečko skryté ostatním kolemjdoucím. Tady jsme spali už někdy před měsícem s kamarádama a dneska tu opět nacházíme útočiště. Je večer, sedíme s pivkem u ohníčku, dáváme si večeři, okolo nás les, zpěv ptáků ve větvích a já dopisuju deník. Po večeři volám kamarádovi, neviděli jsme se kolik, snad 10 let? Ale číslo má pořád stejné… Ohlašujeme se na druhý den na návštěvu u něj v Plasích. Dělá kastelána v klášteře. 

Ranní zápis do deníku v našem "hotelu"

 

Po vydatném spánku v tom nejlepším hotelu na světě dáváme snídani a opět se vydáváme na cestu. Krásná lesní písčitá pěšinka, šišky z modřínů, vůně jarní přírody. Docházíme do Rabštejna nad Střelou. Za mostem v hospodě snídáme podruhé, pivo a polévku. Doplňujeme vodu do lahví a vyrážíme. Teď nás čeká ten nejkrásnější úsek cesty. Podél Střely do Mladotic. Cesta není nejjednodušší, s krosnama přelézáme a podlézáme popadané kmeny. Kousek za Rabštejnem potkáváme u lesa dvoumetrovou doutnající kládu, pohozenou vedle doutnajícího neohraničeného ohniště. Kolem plechovky od piva, hodně plechovek od piva a lahve od tvrdého. Který pitomec… Kláda doutná, suchá tráva a poté i les začíná ani ne metr od ohniště a nikde ani noha. Je nám jasné, že tak do hodiny by bez zásahu vznikl požár. Shazujeme bágly, vyléváme do ohniště pitnou vodu a nabíráme další vodu v nedaleké Střele a hasíme možnou katastrofu. Tohle jsou věci, které nepochopím :( Nějaký blbečkové s neúctou k přírodě se tu vylejou a pak to tu všechno nechají a tradá pryč. Nebezpečí zažehnáno, pokračujeme trošku rozesmutnělé dále. Řeka je krásná, sluníčko svítí, cesta utíká. Ne, že by bylo kdovíjaké teplo, ale tenhle rok je rokem, kdy s kamarádkou zavádíme tradici dubnového koupání, takže květen už je to úplná pohoda a tak se ségrou na chvilku zastavujeme kousek od cesty a dáváme si koupel „na Rusalky“.

Kája předvádí rumunské medvědy...

střelená Rusalka ve Střele

Procházíme kolem Čoubova mlýna. Každá si jdeme to svoje, ani nemluvíme, myšlenky někde daleko. Jdu první, proti nám pán s velkým psem. Pes je na vodítku, to je v pohodě, jen si přejdu na svoji stranu cesty, pozdravíme se a najednou mi pes visí na ruce! Pořád na vodítku, ale prostě se na mě vrhá, pán ho strhává zpátky, oba jsme zjevně šokovaní tím, co se děje. Jdu dál, pán se otáčí a volá: jste v pořádku? Koukám na ruku, žádná krev… „Asi jo...“. Kája se hystericky směje. Myslí si, že má vidiny, že se to nestalo. Ruka bolí, zastavujeme. Koukám na ruku, tam jedna dírka od zubu, okolí začíná modrat, fialovět, krev neteče, spíš je to jen pohmožděné, tak asi dobrý. Kája jako správná zdravotnice vytahuje kysličník, ránu dezinfikujeme, ruku si dávám do šátku, protože bolí. Fakt se tohle stalo??? Stoupáme do kopce na Strážiště, to nás zavede zpět do reality. Kopec na sluníčku a poměrně nekonečný. Ve Strážišti potkáváme neskutečně podnikavé dětičky! Jak nás vidí, vyběhnou před barák, rozloží kempinkový stolek, naskládají na něj dva lahváče a brambůrky a snaží se nám vše prodat :). Ze Strážiště nás cesta zavede opět ke Střele, ale tady už to není tak kouzelné. Začíná chatová oblast. Známka toho, že se blížíme do civilizace. Mladotice – zastávka. Konkrétně zastávka na znamení. Odtud jedeme vlakem a přemýšlíme, jak se dává znamení vlaku? Zastaví? Nezastaví? Dá se vlak stopovat jako auto? V nohách asi 18km a nás čeká už jen přesun do Plas a návštěva starého známého, dětské lásky. Vlak zastavuje, ani nevíme, jaké znamení jsme mu nakonec tedy daly? Asi prostě to, že jsme tu stály… 

Sesterské selfie

Jak se stopuje vlak?

Docházíme do kláštera v Plasích. Vítáme se s Ducháčkem, nabízí nám soukromou speciální prohlídku. Rády přijímáme. Dostáváme se do míst, kam se běžný návštěvník nepodívá. Vidíme svatou Valentinu a s baterkou vyrážíme do katakomb pod klášterem. Jedná se vlastně o odvodňovací a odvětrávací kanály, jelikož celý klášter stojí na vodě. První část procházíme společně, do druhé můžu jen já, Kája by neprošla. I pro mě je to tak na hraně. Prolézám „harmoniku“ - překročit půlmetrový sokl, skrčit se a vyhnout se tomu co vede ze stropu a takhle celou dobu. Zajímavé. Jde na pivko. Vzpomínáme s Pavlem na staré časy, kdy jsme dělali dobrodružné výpravy pro prcky našich známých a mladší sourozence (ano, i pro Káju), scházeli se v klubovně ve věži hradu Křivoklátu, bojovali papírovýma mečema a stavěli pevnosti v okolí Kostelíka... Už je pozdě, necháváme se „ubytovat“ v zámecké zahradě. Prý tu býval hřbitov… No věřím, že dneska budeme spát jak zabité. Omyl. Nad hlavou máme zámeckou věž s hodinami. Bijí každých 15 minut. Vždy v celou pak dělají jako bonus ještě o něco větší kravál. Navíc se pěkně ochladí a jelikož stan s sebou neseme jen jako závaží do batohu, abychom natrénovaly na Rumunsko, tak spíme pod širákem a mrzneme. Postupně se navlékáme do všeho oblečení co máme a stejně je nám zima. Ráno ze spacák vylézají dvě zombice. 

 

Zámecká zahrada ukazuje přívětivější tvář

Zámecká zahrada

Tam jsou ty proklaté hodiny!

Zombice I. nechtěně pózuje, zombice II. fotí...

Potkáváme pána, co škrabe okýnko u auta. U Pavla v kanceláři si dáváme kafe na zahřátí. To bodlo. Loučíme se a jdeme na autobus, na vlak, na další vlak, který už nás doveze zpět domů. Daly jsme to a bylo to celé takové… intenzivní a skvělé.

Rumunsko, těš se na nás!

trasa čundru:

https://mapy.cz/s/1qFDL