A teď se pouštím do 21 kilometrů po asfaltu, navzdory počasí, které jaro ani vzdáleně nepřipomíná. Celou noc pršelo (v jiných částech republiky dokonce chumelilo), ráno stále chvílemi padá voda a do toho je nějakých pět stupňů a fičí studený vítr.
Mám nějaký cíl? Ano - hlavně si to užít a když to půjde, tak doběhnout pod dvě hodiny. Půlmaratonů za sebou moc nemám, tedy ne těch oficiálně měřených. Běžela jsem vlastně jen dva - půlku v rámci Zátopkova zlatého týdne 2014, kdy bylo kolem 30 stupňů a já jsem sotva donesla číslo do cíle za úděsných 2:09:29 a pak KVOK 2015, kde jsem si dala téměř bez tréninku osobák za 1:51:22. Ale to jsou všechno jen čísla... Já sice ráda statistiky a porovnávání, ale mnohem raději mám zážitky, setkávání s kamarády a čistou radost z běhu.
 |
| S Lůcou a Barčou před startem |
Výstřel startovní pistole a jde se na to. Poběžím, jak to půjde, nebudu počítat kilometry, ale kola. Přeci jen 21 kilometrů mi zní jako že docela dost, ale pět koleček? To je jak nic. Tak, běžím. Trošku se na začátku motám mezi lidmi, hledám si ideální tempo. U důchoďáku to pěkně fičí! A už potkávám první chrty, kteří jsou dávno za otočkou a valí zpět. Tleskám jim, zdravím známé tváře, povzbuzuji, oni povzbuzují na oplátku mě. Po dlouhé době se potkáváme na závodě se vždy veselým Petrem a jeho fandění mi připomene maraton, který jsem tu běžela před třemi lety. Jo, tohle mě tady opravdu baví :) Otočka a běžím zpět do města. U důchoďáku fučí silný boční vítr. Jakmile zvednu pravou nohu, větrný poryv mi s ní mávne doleva a já se bolestivě nakopnu do holeně levé nohy. Takhle asi třikrát za sebou. Jauvajs! Snad to takhle nebude celou dobu! Ale běží se dál. Po chvíli dobíhám Kačku a Barču. S holkama jsme na tom teď tak nějak výkonostně nastejno, sice se mi zdá, že letí strašně rychle, ale řeknu si, že se s nimi zkusím držet. Občas něco prohodíme, Bára připomíná demotivující příhodu z Narozeninové pětky, kdy jsme ji předběhla, poté jsem si musela zavázat tkaničku a pustila jí před sebe a pak zase znovu předběhla. Slibuju, že se to nebude opakovat, jsem pár kroků před holkama, vzápětí sundávám rukavice, protože mi začíná být horko a nějak se mi je povede zahodit na zem, takže se shýbám, abych je sebrala a Barča se čertí, že už to dělám zase :) No nechávám ji na konec za sebou (promiň Báro, nebylo to úplně v plánu :)) a mě pro změnu ukazuje záda Kačka hned po prvním kole. Stavím na občerstvovačce, abych do sebe kopla panáka strašně sladkého čajíku, ale nechci ponechat nic náhodě, cítím, že i když je chladno, musím pít. Při průběhu přes koberec Zdeněk volá na Kačku "S úsměvem!", takže se raději preventivně zubím, aby viděl, že jsem si z toho něco vzala :) Ale není to žádná křeč, baví mě to, běží se mi krásně. Opět "nudle" a mávání, pozdravy, palci nahru, další "high five" s Jirkou. Maličko zpomaluji, Kačka se mi vzdaluje a já si běžím to svoje. Trošku cítím, že to bude ještě dlouhé a že to možná bude bolet, tak si plánuju, že v příštím kole nasadím do uší sluchátka a zkusím se nabudit a rozptýlit muzikou. Uzavírám další kolečko, dám panáka vody, do kapsy vezmu energetickou tabletku proti křečím, protože mě tahá levé stehno a já si uvědomuji, že jsem teď trošku zanedbávala přísun hořčíku a nemuselo by to dobře dopadnout. Ale tabletku zobnu až na konci kola, abych to pak zas mohla hned zapít.
Nasazuji sluchátka, jo, to je ono. Už se zase běží pěkně! Tři songy a já si libuju, jak mi to hezky sedí. Najednou přehrávač udělá "pí pí pí pííííííííí"... Aha, nabíjela jsem hodinky a nenabila mp3, no nic. Už jsem ten křáp táhla dvě kola naprázdno, tak ho odtáhnu ještě jedno kolo a na občerstvovačce tedy zahodím. Ale lehce mě to rozhodí, cítím, že toho mám docela dost, běžím sama a tak plánuji novou taktiku. Čtvrté kolo odběhnu trošku pomaleji, odpočinu si a pak zkusím to páté, poslední naplno (v rámci svých šnečích možností tedy).
Vybíhám "kopeček" podél silnice, nabíhám na chodník a proti větru mířím k sokolovně. Lupnu tam tabletku a běžím. Občerstvovačka, zapíjím tabletku vodou a vydávám se do čtvrtého kola. Dobíhá mě Martin Matoušek a já ho využívám jako závětří (trošku jsme na toto téma před závodem vtipkovali na sociální síti a teď si na to vzpomenu a to mě rozveselí). Po otočce mi utíká a já vidím, že jsem dost zpomalila. Před sebou vidím neznámou slečnu. Tak si jí zkusím docvaknout, daří se, běžíme spolu. Snažím se sama sebe rozptýlit od negativních myšlenek a tak se s ní dávám do řeči, co běhá, odkud je a tak. Má tu jako oporu přítele, obchází po trati a fotí ji. Prý už mu ale v minulém kole řekla, že už stačilo, nefotit. Takže pokud prý uvidím, jak dává někomu pěstí, poznám, že je to on :) Snažíme se zase soustředit na běh, ale tempo mi vyhovuje, zase malinko zrychluji a chci to udržet. Tady někde předbíháme Kačku. Povzbuzuji, že už jen kousek, ale sama mám docela dost...
Poslední občerstvovačka, zas tam lupnu panáka vody a dotahuji slečnu z předchozího kola. Někde u důchoďáku mi říká, že jí někoho připomínám, že jsem jí povědomá. Tohle se mi už při běhu párkrát stalo, tak se jí s tím svěřuju, ale většinou nejsem "ta holka". "Ale fakt... nejmenovala jsi se za svobodna Pavlíčková?" "Jasněěěě! Tak to jsem TA holka! A kdo jsi ty?" Jé Klára! Hrály jsme spolu v souboru, chodila se ségrou do třídy, jsme z jedné vesnice, tak abysme se neznaly! Strašně se změnila a já ji vůbec nepoznala! Směju se jako blázen, jak je ten svět malý a jak v něm o náhody není nouze a najednou mě to zase nakopává a mě se běží lehce a vesele :) V ulici před náběhem na silnici za sebou slyším čím dál tím blíž Pavla, Kubu a Tomáše. Nejdříve mě to trošku vyprudí. "Vážně nás přebíháte v rámci svého výklusu?!?". Kluci prohodí pár motivačních slov a předbíhají nás. Nechávám je a běžím vedle Kláry. Nabíháme na silnici a mě dojde, že nás čeká poslední úsek přes náměstí, kde se vítr celkem nepříjemně opírá do našich unavených těl. Zrychluji a před doběhnutím na křižovatku kluky dotahuji. "Kluci, já si z vás udělám větrolam!". A kluci jsou báječní, běží přede mnou, podporují, povzbuzují, odrážejí poryvy větru a já jsem jim neskonale vděčná! Kubovo "poběž, náčelnice" mě rozesmívá. Kousek před sokolkou to nakopnu a snažím se ještě o závěrečný něcojakosprint a už jsem v cíli. Vyřízená, ale s úsměvem od ucha k uchu a více než spokojená s časem 1:56:57.
Přivítání s Jirkou a jdu okupovat stůl s občerstvením, kde se láduju pomerančema. Sladká lepivá šťáva mi teče po ruce, ale mě je to jedno. Tělo si žádá vitamínky, tak je dostane :) K mému obžerství se přidává Kačka, také to stihla pod dvě. Paráda! Hodujeme, dělíme se o dojmy, zdravím se s Kačkou Kašparovou, která krásně běžela hoooodně vpředu. V cíli je Anežka, Barča, dobíhá Lucka Břízová, husťácká mamina, Aničce ještě není ani rok, Lucka kojí a stejně si odběhne půlmaraton. To samé druhá Lucka, Blätterbauerová. Ještě menší miminko a také v cíli půlky. Sdílíme pocity, hodnotíme výkony, mám radost, už jen z toho, že je tu všechny kolem sebe mám.
Jdu do sprchy, jé to je paráda! Dokonce mám koupelnu sama pro sebe. Jediná vada na kráse, zapomněla jsme si náhradní ponožky. V šatně se pomalu oblékám do civilu a najednou přiběhnou holky, že jsem na bedně a už se začíná vyhlašovat! Dělej! No, super. Mám na sobě jen tričko a kompresní návleky. Holky mě hecujou, ať jdu takhle :) Rvu se do jeansů, obouvám boty na holé nohy a letím do sálu. Hlavou mi letí, jak je to možné, že bych byla druhá, v jaké jsem vlastně kategorii? Nic nevím, hlava vymletá. Tak čekám. Vyhlášení mužů, tleskám známým i neznámým tvářím. Vyhlášení mladších žen. Kačka Kašparka třetí. Tak jsem asi i pro unhošťské sokoly starší ženou? Nebo že by to byl jen nějaký renonc? Uvidíme. Jé, já jsem fakt na bedně! Poprvé ve starších ženách :) Sice je to víceméne nedostatkem konkurence, protože jsem druhá z pěti, ale celkově to stačilo mezi holkama na osmé místo z devatenácti. A hlavně si zase opakuji, že to je problém těch, co se nezúčastnily :)
 |
| 1. Jana Lísalová 1:49:22, 3. Hana Doležalová 2:02:32 |
Jirkovi je zima a tak se chystáme k odchodu. Ještě se musím se všemi rozloučit, prohodit pár slov s Terkou Králíčkovou, která běžela s tatínkem, poděkovat svým třem bodyguardům, poděkovat Zdeňkovi za měření, prohodit pár slov v rámci krátké "redakční porady". Jakožto náčelnice naší veleúspěšné expedice přes severní a jižní pól jsem zvládla splnit svou povinnost a ještě ve frontě na registraci jsme předala Kačce a Martinovi "montrealskou prémii" a žádám Zdeňka, jestli předá druhou prémii Jardovi, až si odběhne svůj maraton. Konečně jsem snad se všemi rozloučená a vypovídaná a můžeme vyrazit k autu. Chudák Jirka, nemá to se mnou jednoduché :) Cestou ještě povzbuzujeme běžce, kteří jsou stále na své maratonské trati a pak už jedeme k domovu.
Mám radost, jsem plná dojmů, vyplavených endorfinů a už se těším, až budu plná i jídla, protože mám fakt hlad :) Koukám na facebook "Dobré dopoledne Markéta, dnes na Ruda bude pršet a bude zima, raději zůstaňte doma v teple"... no odběhnuto už mám, takže jsem ochotna tuto radu po zbytek dne uposlechnout!
Moc hezky napsané!Kuba H.
OdpovědětVymazat