středa 15. února 2017

Ledopádová padesátka aneb výprava do krajiny věčného sněhu a ledu



Varování: tenhle report by se dal vystihnout všemožnými slůvky, ale „stručný“ mezi ně rozhodně nepatří, takže pokud neradi čtete rozsáhlé eposy, které zachycují každou autorovu myšlenku v téměř každém okamžiku dění, dále raději nečtěte :)

Stále ještě plná dojmů z uplynulého víkendu přemýšlím, čím to vlastně začalo… Nebudu zacházet až do raného dětství, kdy nás rodiče vláčeli po Křivoklátské pahorkatině a ani nebudu sáhodlouze líčit, že to se mnou vlastně ani jinak dopadnout nemohlo, když už jako téměř lidská bytost jsem si poklidně plavala u maminy v bříšku, zatímco ona chtěla jet zdolávat Rumunské pohoří, protože přece v pátém měsíci těhotenství je to dobrý nápad. Naštěstí jí to asi moje moudrá babička rozmluvila, stejně jako jí rozmluvila nápad pojmenovat mě Flóra… Ale zpět k tématu.

Ledopádová padesátka pro mě vlastně začala v nedávné minulosti, prosincovou Pražskou stovkou. Konkrétně kojeneckou trasou. Zahlédla jsem na Facebooku událost P100 a pod ní, že Kačka Dlouhá se zúčastní… Jůů, taky bych si dala něco takovýho. Ale 84km je moc. Tak co tam máme dál? Rozklikávám stránku dalkovepochody.cz a vidím 41km. Jasně, jdu do toho. Hned tedy posílám Olafovi prosbu o možnost účasti (je po termínu uzavření přihlášek) a aniž bych o tom nějak moc přemýšlela o 48 hodin později stojím na vlakovém nádraží v Lochovicích a čekám na vlak do Jinců. Teprve v tu chvíli mě napadne: co tu sakra děláš? 41km s takovým převýšením? Hráblo ti? Vždyť před půl rokem ti operovali obě nohy, už zase běháš, jasně, ale pořád je to spíš taková parodie na běh a o delších bězích nemůže být řeč… Ale po dokončení vzdálenosti v limitu, který jsem sama sobě někde na druhém kilometru stanovila (limit 7h, finální čas 6:52) si píšu do deníku: Dálkové pochody/běhy, příroda kolem… tohle chci!!! A hned okukuju termínovky, kam bych se vydala příště. 
 
Pražská stovka, trasa 41km - Plešivec

O pár týdnů později, když se rok přehoupne do nového, koukám zase na FB a opět to spouští stejná osoba, se kterou jsem absolvovala vlastně celou svoji trasu na P100. Kača hledá parťáka na Ledopádovou padesátku. O Ledopádovce jsem četla pár reportů a vypadalo to dobře… I když ta zima... a taky ta vzdálenost je přeci jen delší. Ale o tom to je, zkusit něco nového, pokořit nějaký ten osobní limit. Jdu do toho! Pár dní plánujeme společný běh, pak Kačka sebere odvahu a přeregistruje se na stovku. Pro změnu sháním parťáka já. Marně. Půjdu, to vím, ale mám hrozný strach. Nebojím se zimy, nebojím se vlastně ani tak té vzdálenosti a výškových metrů. Děsí mě to, že půjdu na vlastní triko a budu muset vydržet sama se sebou a svojí hlavou… Ale ono to nějak dopadne, no ne? Tentokrát jsem přihlášená dlouho dopředu, takže stihnu vystřídat několikrát obě fáze: velké těšení, velký strach, velké těšení, velký strach…

Šestý kalendářní týden roku 2017. Trošku více přemýšlím, co který den jíst, abych si neodrovnala žaludek. Plánuju, že si na čtvrtek uvařím rizotko a misku si vezmu s sebou i na páteční večeři. Denně do sebe lupnu magnesko, občas mám v poslední době křeče, takže raději prevence, než represe. Nakoupím nějaké gely, ionťák, „cestovní“ magnesko… Ale hlavně si skočím do bia nakoupit lisovaná jablíčka, datlová, fíková, broskvová a jiná kolečka (ty se fakt dobře dlabou a straaašně dobře chutnají) a pomalu si dělám hromádku s věcmi. Nakonec to dopadne tak, že v úterý ratolest přinese opět ze školy ve vlasech kámošky, takže následující dny a večery trávím s čelovkou na hlavě vybíráním těch nechutných potvor. Balím ve čtvrtek odpoledne a dopadne to klasicky… do krosny naházím mraky jídla a mraky oblečení a rozhoduji se, že finální příprava proběhne v Mikulášovicích v tělocvičně.

Pátek. Ráno před pátou vstávačka, ale šla jsem spát brzy, tak jsem docela fit. Házím krosnu do kufru auta a odjíždím přežít poklidný pátek v práci… Ó jaká chyba v úsudku… Peklopátek jak vyšitý, z práce mizím ve 4 hodiny odpoledne po krásných 10 hodinách zápřahu a jedu rovnou na nádraží. Teda ještě se vlastně stavuji v oblíbeném eM sportu, abych si koupila haďourek, který mi bude ladit k mikince (to mám zase v mysli druhou Kačku, která mi týden předtím dolaďovala v šatně v Dubí závodní outfit :D). Na vlak docházím na poslední chvíli. Krátká cesta do Kralup a už když vystupuju vidím na vedlejším peróně Kačku. Máváme si, jsem ráda, že ji vidím. Sedáme na vlak do Děčína a celou dobu kecáme, těšíme se, plánujeme. Cesty tam vždy tak rychle utíkají, to až zpátky se to vleče. V Děčíně přistupují další evidentní účastníci Ledopádů. Krosny, hůlky a běžecké boty jsou neomylným společným znakem. A už jsme v Mikulášovicích. Na nádraží vzdáleném 3,5km od tělocvičny a od startu stovky. Tak se alespoň trošku rozchodíme ne? A už jsme na místě a shazujeme krosny, uvítání, představování, rychle na pivko do hospody. Skoro nikoho tu neznám, ale cítím se od prvního okamžiku mezi svými. Letos prvně si dávám pivo (dokonce dvě a dokonce dvanáctky, alespoň se mi bude dobře spát!) a naslouchám historkám zkušených stovkařů, nechávám se pohltit atmosférou, ale rozhodně se nenechávám přesvědčit, abych šla také sto. Ne teď a tady. Vím, že na tohle teď ještě nemám a zvažuji, zda zvládnu alespoň těch pade. Původně zamýšlený cíl dokončit do setmění jsem přehodnotila již před pár dny, kdy Olaf na stránkách CSUT hlásil, že na většině trasy leží 30-50cm bořícího se sněhu s ledovou krustičkou na povrchu a že tam, kde není hluboký sníh, je led. Můj nový cíl je přežít… Přesouváme se do tělocvičny, všichni balí, mažou nohy a další části těla, oblékají se… a já také balím. Ať mám na ráno připraveno. Když se rozloučím se stovkaři, otevřu pixlu s rizotkem a vychutnávám si pozdní večeři. Pak už hurá spát.

Den D, po neklidné noci otevřu oči po páté, kdy mi zazvoní budík. V tělocvičně je ještě tma a zatím se nikdo moc nechystá. Na mobilu mi svítí SMS od Kačky, že po 25km měla úplně turch boty, jestli bych jí hodila do Lípy náhradní fusky. Dovětkem „neboj… je to hrozně jednoduchý, žádný sníh nikde není:):):)“ mě teda moc nepřesvědčila… Jdu spáchat alespoň ranní hygienu a pak si dávám dva žitné slunečnicové chlebíky s lískooříškovo-kokosovým krémem a k tomu půlku jablíčka. Druhou půlku nabízím kolegovi ze sousedního spacáku, bere si čtvrtku a tak zbytek balím do batůžku na cestu. Ten znovu přebaluji a přehodnocuji, co s sebou vzít. Vyhazuju již namíchaný ionťák a beru si jinou bundu, než tu, kterou jsem si večer předtím připravila. Do pytlíku dávám dvoje náhradní fusekle, ty se budou hodit. Nakonec je přináším zpátky nevyužité… Jdu ještě jednou odskočit, do dvou minut jsem zpět a najednou jsem v tělocvičně téměř sama. Sakra, ujede mi bus! Narychlo mažu nohy, hazím na sebe oblečení a v panice mizím na autobus. Je to dobrý, ještě je čas. Dopínám batoh, bundu a už nasedáme.
Krásná Lípa, registrace. Prosím holčinu, co stojí vedle mě, jestli by mi přilepila na zápěstí pásku (kterou jsem mimochodem za celou dobu na nic nepotřebovala), lepí ji moc natěsno, takhle by mi museli v cíli amputovat ruku, pokud by neupadla sama. Strhávám pásku, jdu pro novou, lepí mi ji jiná slečna, děkuji, předávám kontrolní kartičku Olafovi a je to. Jsem ofiko odstartována!

Dveře kina mě vyplivnou do zimy na ulici a já čučím jak vejr. Je zima, je tma, já mám čelovku na dně batohu, vedle mě skupinka lidí, co se chystá vyrazit. Vtírám se k nim s rozhodnutím, že začátek půjdu s nimi, nebudu vytahovat bludičku a nechám se odvést za město a pak se rozeběhnu. Dva kilometry od startu, sejde se nás na jednom místě asi 8, aha… kufr. To to pěkně začalo. Vydali jsme se po zelené na druhou stranu. Skupinka zkoumá mapku, já vyrážím za klukem s oranžovými kraťasy s Fénixama, takže vím, že teď jdeme správně. Za chvilku jsme opět u kina… Taková okružní prohlídka centra Krásné Lípy, proč ne. A už jsme správně a jdeme po ušlapaném sněhu. Ten se vzápětí mění ve sníh neušlapaný, ve kterém je uzoučká „kolej“ se stopama těch, co šli před námi. Jakmile člověk šlápne trochu vedle, zaboří se pěkně hluboko do toho bílého bordelu. No, nebude to jednoduché. Pokoušíme se alespoň o rychlou chůzi, v rámci možností. Přichází první stoupání na Karlovu Výšinu, zapsat kontrolu, rychlé foto krajinky a první zrychlení při seběhu dolů. Před výstupem na Spravedlnost se dostáváme na chvilku na asfalt a to se to najednou běží. Stále se pohybuji víceméně s „oranžovými trenkami“, vím, že chce dát asi jen 35, protože mu včera odpadl parťák. Při seběhu ze Spravedlnosti se definitivně vzdaluju, ale pak se na trase ještě párkrát uvidíme. Jen nemám tušení, kolik toho „oranžový trenky“ nakonec daly, v cíli jsme se už neviděli. (Promiň mi tu přezdívku, pokud to čteš, ale jméno neznám a tohle bylo dobrý poznávací znamení :)). Vybíhám z lesa, je tam pěkná chaloupka, fotím si ji, ale pak trošku nadávám, od chaloupky vedou vyjeté koleje, jsou zledovatělé a nemůžu do nich nějak srovnat nohy, takže se pořád snažím hledat nějakou slušnou stopu a nenacházím. Sama se vydávám přes letiště Ořešník, tedy vlastně jen tuším dle mapy, že tu někde pod tou bílou peřinou je. Předbíhám dva chlápky a elegantně přeskakuji elektrický ohradník. Ouha, druhá noha se mi nějak zamotala, brnkla jsem špičkou o drát a už se válím ve sněhu. Za sebou slyším jen „aha, takže to není pod proudem“ :). Nevadí, jde se dál.
První foto, ještě je šero, ale jsme na správné trase. O sníh asi nebude nouze...

Domečky pěkné, výhledy pěkné, vyjeté koleje od auta nic moc

Přes letiště Ořešník a ledovou pláň


Pozvolna začíná stoupání na Studenec. Hodně v dálce před sebou vidím dvojici lidí, kolem mě je ale jen pustý les. Občas kontroluju itinerář, jít s davem už se mi dneska jednou nevyplatilo. Po dlouhé době je přede mnou na dohled zase lidská bytost. Slečna v pohorkách. No… moc jí to nezávidím. Mám sice v botech pěkně mokro, ale merino ponožky jsou prostě skvělé, tak to ani moc necítím a alespoň mám lehké nohy. Na minutku se na toto téma rozpovídáme, takové malé pro a proti, to když se ze sněhové brázdy vyloupneme na schůdnou cestu. Ale po deseti metrech opět odbočujeme do sněhové brázdy. Předbíhám slečnu, dávám si zbylou čtvrtinu jablíčka z rána, je lahodná! Zaznamenám ceduli s uvítáním v Lužických horách. Vcházím na ledovou pláň. Nastává peklíčko. Hluboký sníh a na něm ledová krusta. Jeden krok noha drží na povrchu, druhá se boří hluboko do sněhu, hůlky se pod ledovkou zasekávají, kotníky se viklají. Ledový vítr z levé strany. No nic moc tedy. Konečně Studenec, krásně omrzlé větve a stejně omrzlé je i zábradlí rozhledny, na jejímž vrcholu je samozřejmě kontrola. Tady docházím dvojici, kterou jsem viděla už někdy před časem když to začalo stoupat. Později zjišťuji, že se jedná o Ivanu s Edou. Na vrcholu rozhledny Eda veršuje: „Nesmek se mi sesmek“. Říkám, že by stálo za to dát dohromady sbírku básní z ultra, ale další veršík už pak od nikoho neslyším, takže ze sbírky asi sejde. 
Pomalu stoupáme na Studenec

Mezi mnou a Studencem se rozhládá sněhová pláň s ledovou krustou.


Téměř na vrcholu

Řopík pod rozhlednou na Studenci

Vrchol rozhledny

Po kontrole na Studenci sbíhám dolů do Studeného. Cestou mě předbíhá Aleš Zavoral, vlastně první stovkař, kterého jsem zaznamenala, ačkoliv prvním nebyl. Doběh do Studeného. Téměř celou dobu ze Studence se dalo tak nějak běžet/skákat, docela mě to bavilo. Až tedy na ten konec. Cesta – totální kluziště. Proti mně se nahoru klouže dvojice venčící psíka. Ten jediný je v pohodě, my na sebe hodíme zoufalý úsměv, doslova proklouzneme kolem sebe a já prvně zvažuji nasazení nesmeků, ale to přijde až asi o půl kilometru dál. Na rozcestí  ve vsi zkoumám v papírech kudy se dát a akorát mě dohání Ivana s Edou. Vybíhám za nimi a míříme do Pavlínina údolí. Už nějaký čas si v hlavě broukám dotěrnou písničku. Nevím, od koho je, neznám celý text, jen asi dvě věty a ty se mi v hlavě melou pořád dokola. Ne a ne to dostat z hlavy. Teď zpětně si na melodii ani text nemůžu pro změnu vůbec vzpomenout! V Pavlínině údolí se s Ivanou a Edou chvilku předbíháme, když začneme zdolávat napříč stoupající vrstevnice, chvilku povídáme. Znají se s Kačkou Dlouhou, Ivana ji vezla z Týnišťských šlápot. Jak je ten svět ultraběžců malý. Kačce rovnou volám, abych zjistila, jak na tom je, hodně na ni a ostatní stovkaře myslím. Je to těžké, jak asi bojují? Zní do telefonu trošku jako zombie, asi budou končit, noční dobrodružství je nalomilo a málem zlomilo. Docházíme na první živou kontrolu do Rynartic.
Proklatý Studenec z pohledu od Rynartic

Báječná živá kontrola Na konci světa...

Dávám si výborný vývar, půl litru džusu s vodou a odcházím zároveň s mladou holčinou, která jde sama - s Verčou. Ještě ve vesnici si nás dvě paní fotí a ptají se, co je to tu za akci, tak jim to v krátkosti shrneme, chválí nás jak jsme šikovné a že se jim líbí, jak jsme všichni tak krásně štíhlí :). Běžíme po místy umrzlém asfaltu až dolů do Jetřichovic k odbočce do skalního města. Vítejte v Českém Švýcarsku.  Verča nemá nesmeky, neví, zda bude moci dokončit. Mě strašně štěrchá batoh, nevyfoukla jsem při doplnění vody vzduch, chyba. Z toho bych se zbláznila a tak svou blbost napravuji, Verča mi mezitím mizí. Potkávám staršího pána, kterému jsem ráno v tělocvičně nabízela jablko. Kouknu před sebe a tam vidím hodně vysoko takovou krásnou pískovcovou skálu a na její špičce přístřešek. Ptám se kolegy, jestli to je Mariina vyhlídka? No jasně že je… Tak to si pěkně máknem! Vak už je ok, jdu dál, předbíhám „jablíčkového pána“ a začíná stoupání po schodech. Mám z nich trošku strach. V týdnu mě bolelo koleno a cítila jsem ho i v dosavadním průběhu trasy. Tak trochu paradoxně se od prvního schodu přestane ozývat a od té doby nebolí… Léčba schody? Přepište ortopedické příručky! První úsek schodů docela dobrý, pak už je na nich hodně ledu, nasazuji nesmeky a čím dál tím víc myslím na Verču, jak to asi zvládá. Schody mi nevadí, alespoň je to zase trošku změna a je to tu krásné, takže se kochám.

Vítejte v Českém Švýcarsku

Schody na Mariinu vyhlídku

Verča už klouže po schodech dolů

Mariina vyhlídka

Netrvá to dlouho a ocitám se na vršku. U přístřešku značím další kontrolu, fotím krásná panoramata.  Ale fouká tu studený vítr, takže mizím rychle pryč. Nahoru šplhá jablíčkový pán, vychvaluji mu výhledy a mizím směr Vilemíina stěna. Další schody, opět o něco klouzavější, nahoře potkávám stovkaře, kterého doprovází kousek malá dcerka. Dělá mi fotku a já zapisuji kontrolu a také mizím. Proti mně nahoru šplhá jablíčkový pán, hlásí, že výhled byl opravdu pěkný :).

Vilemíina stěna a moje zmrzlá maličkost

Mariina vyhlídka - pohled z Vilemíiny stěny

Výhled z Vilemíiny stěny

Konečně je to trošku běhací, tak se snažím nahnat nějaký ten běžecký kilometr, potkávám stovkaře – kudrnáče, který s námi seděl o den dříve v hospodě. Prohodíme pár slov a už mi mizí z dohledu. Purkratický les, Tokáň, rychle to teď ubíhá, když se člověk trošku hýbe. Dávám si lisovaná jablíčka a další půl hodinu se bavím tím, že je doluju jazykem ze zubů. Mezitím volám domů, abych mohla alespoň někoho otravovat svým nekončícím optimismem… Na řadě jsou Úzké schody a potkávám zhruba desetihlavou výpravu z Německa. Jsou pomalí a zrovna tady se opravdu špatně předbíhá. Alespoň si procvičím cizí řeči a tak postupně jejich mateřštinou (či spíše pokusem o ni) v místech, kde to jde, žádám o uvolnění cesty. Je jich jak psů, vlastně s sebou dva hafany i mají. Výpravu nechávám daleko za sebou, ale jejich čtyřnozí přátelé vytrvale běží za mnou. Až když jim řeknu „No kde máte páníčka?“,   otočí se a peláší zpět. Asi rozumějí česky…

Úzké schody

Cesta uprašuje. Najednou mě dohání kudrnáč. Co to? Aha, na Úzkých schodech se mu podařilo zakufrovat. Chvilku žvaníme a běžíme. Pak mi definitivně utíká, loučím se sním a přeji mu, samozřejmě v dobrém, abych ho už víckrát neviděla. Tedy jedině až v cíli. Doubice, zaháním lehký hládek datlovým kolečkem s kakaem. Většinu času běžím (v nesmekách). Jsem v Kyjově. Najednou začíná uklouzaná cesta a já předbíhám davy turistů, aha, začínají Ledopády…

Tady jsem dostala chuť na něco dobrého :)

Ještě před tím mě ovšem čeká Kinského vyhlídka, mazec, opět schody, prolézání mezi skalama, ukrajování výškových metrů. Dávám citronovou tyčinku a slézám opět dolů ke Křinici. Zrovna přemýšlím, že odbočka byla fakt snadno k přehlédnutí, když v protisměru potkávám skupinku souputníků. Přehlédli odbočku, lezou nahoru druhou stranou… Dole přeběhnu mostek a šup nahoru na Kyjovský hrádek. Jde se mi ale hezky, poskakuju, popobíhám, jdu. Opět schody, skály… Vylezu po ledu nahoru na něco, co považuji za Kyjovský hrádek (proč nebylo v propozicích, že potřebujeme mačky a cepíny?!) a kontrola nikde, chvilku se dohadujeme se 3 účastníky 22km trasy, kde ta kontrola asi je, pak mrknu do mapy a vidím, že u hrádku ještě zdaleka nejsem, tak jsem tam lezla zbytečně. Stane se.

Na Kinského vyhlídku

Tak je tam ta kontrola? Není...

Po cestě na Kyjovský hrádek

Další schody, ale stále mě to baví!

Cesta vede po vrstevnici ve stráni dál, snažím se běžet, kde to jde. Aha, Kyjovský hrádek je až tady a s kontrolou. Opět lezu dolů na cestu zaplavenou turisty a běžím. V duchu skládám ódu na nesmeky, protože bez nich bych si asi sedla na kraj cesty a brečela, dokud by mě někdo neodnesl v náručí někam do bezpečí. A to bych tam asi dřív umrzla. Jeskyně víl, respektive stoupání k ní, rodiče co se snaží po ledu bezpečně dostat dolů svoje děti, všem to klouže, ale vybaveni na to fakt nejsou a je to o hubu. Říkám si, že tam lezou… hlavně s těma dětma. Už jsem skoro u jeskyně, mladá Polka s hysterickým záchvatem se křečovitě drží hasičské hadice, která je tu  natažená mezi stromy, aby se tam vůbec dalo dostat. Bojí se slézt, kamarádi jí stahují dolů, já mezitím stihnu dolézt nahoru a zpět (i s nesmekama jsem měla co dělat…), dělám foto, značím kontrolu a Polka se teprve dostává z ledové pasti…


Jeskyni víl mobil lépe zachytit nedokázal


Potkávám stovkaře, zkrátil si cestu, aby si dal Ledopády za světla, celé kilčo už by časově nestihl, takže už jde „mimo soutěž“ do Mikulášovic. Chvilku jdu s ním, sice neběžíme, ale alespoň po čase zase s někým prohodím pár slov. Chvilku se bavíme, vysvětluju, proč jdu sama a že původní parťačka je někde na stovkové trati. Dočasný parťák dělal Kačce společnost část noci, tak se alespoň dozvídám něco o průběhu noční části a o Kaččiném stavu. Kontrola na Turistickém mostě, dávám úplně poslední už studený čaj, ale i tak dobrý. Děkuju slečnám z „tajné“ kontroly a dostávám srdíčko do kontrolní karty. Potkávám se tam s dvojicí, chlápek natlačí párek a hned se rozebíhá. Konstatuju, že mu závidím zažívání, protože to by mě zabilo :). A běžím dál na ostatní atrakce, dvojice poměrně hodně běží a jelikož to tady jde, tak se je snažím uviset, abych měla trošku tempo. Obíhám v jejich závěsu Varhany, Velký Sloup a pak i Malou a Velkou Oponu. Víceméně pospolu se dostáváme až do Brtníků do hospody. Už je šero, vím, že zbytek cesty bude už za tmy. Musím vyměnit fusekle, cosi mě zespodu tlačí, buď nesmeky a nebo shrnutá ponožka, musím doplnit vodu, konec může být ještě klidně tak na 3 hodinky, protože konec bývá vždycky těžký (kdybych věděla!!!!).

Ledopády

Já a poničené varhany

Halucinace, co se nechala vyfotit...

Velký Sloup

Velká opona

V hospodě už nemají žádnou stravitelnou polévku, ale mám hlad, potřebuji něčím doplnit energii a batoh mám plný sladkých věcí, na které nemám ani pomyšlení. Tak si nechám nalít gulášovku, vyzobu brambory a pak do sebe natlačím rohlík, který si do vody z polévky máčím. Dávám si konečně teplý čaj. Vidím, že dvojice se kterou jsem se míjela na ledopádech se chystá k odchodu, ostatní osazenstvo už má diplomy, ti už nikam nepůjdou, musím se chytnout té dámy se zrzavým culíkem a pánem s bezkonkurenčním trávením. Panika, že bych šla sama, ptám se, jestli můžu s nimi, snad je uvisím. Nebojím se tmy, ale jsem unavená, občas už se přistihnu, že nedokážu správně číst itinerář, nechci přehlídnout značení a někde bloudit, tak potřebuju jít s někým. Vycházíme z hospody, ptáme se nějakého pána na cestu k nádraží, prý „támhle nahoru, ale je čas, vlak jede až za půl hodiny.“  „my ale nejedeme vlakem“…“aha… a kam teda jdete?“  „na nádraží...“, „….aha?“, „my běžíme do Mikulášovic pěšky“…. „Aha…?!?!“ :)

Na nádraží cesta dobrá, dá se běžet, zapínám čelovku a uvědomím si, že jsem v panice nestihla ani pořešit ponožky, ani vodu… no snad to stačí. Ponožky dobrý, tak to asi tlačil zespodu nesmek, měla jsem je na noze teď pěkně dlouho…
Ptám se dvojice na jména, Vendula a Tomáš. Tak už jim nemusím v hlavě přezdívat zrz holka a kluk s dobrým trávením :). Hned na nádraží vybočujeme opět mimo vyšlapanou trasu, sice ještě kousek po turistickém značení, ale za chvilku už jdeme zase po olafošipkách. To nic dobrého nevěstí! Opět hluboké stopy ve sněhu, zvedání nohou, makačka do kopce, běh nemyslitelný. Dohání nás další čelovka. Nabízím, že čelovku pustím před sebe, ale čelovka odpovídá, že ne, že nás jen chtěl dohnat, aby nešel sám. A že chce být už v Mikulášovicích, protože se hrozně těší na Ledobál. Fajn, bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic!

Vcházíme z pole do lesa a maličko se dohadujeme kudy dál. Mě je směr jasný, čelovce také, tak jdeme dál, Vendula s Tomášem ještě koukají do mapy. Pak je vidím až v cíli když už dlabu v teple polívku s diplomem před sebou.
Jdeme s čelovkou dál, povídáme, hlídáme značení. Paráda, čelovka se zelenou bundou má GPS, hned se cítím jistěji. Nechávám si vyprávět o Ledobále a říkám si, že to bude asi dobrá divočina. Povídáme, cesta utíká, i když terén je náročný. Kontrola na Plešném opět mimo turistické značení, navíc bez píšící fixky, snažíme se alespoň lehce obtisknout na kontrolní papír barvu a jde se dál. Najednou jsme na asfaltové silnici! Super, běžíme. Co se to děje? Já tak ráda běžím po asflatu, normálně se mu vyhýbám jak čert kříži, skoro mě to až dojímá! Navíc je to z kopečka… Nějak dlouho nebyla značka, konzultujeme s GPS… aha, přeběhli jsme odbočku. Tak kousek zpět a do lesa, děláme si vlastní stopu… Zatraceně. Naštěstí je to jen kousek. A zase jsme na trase a zase hluboký sníh. Už je to dost vyčerpávající, uvažuju, že jestli to takhle bude až do konce, tak cesta bude o hodně delší, než ty tři hodinky… Kaple Svaté Trojice. Vidím ve tmě její věžičku a myslím si, že koukám do dálky a že vidím poslední vrchol – Německý Weifberg… aha, tak ne. Začínám cítit doslova s každým krokem, jak ubývají síly. Vycházíme z lesa na louku a opět konzultace s GPS. Víme, že musíme uhnout doleva, ale žádné stopy, žádná značka… S čelovkou v zelené bundě se dělíme o kofolu a o zdravou marcipánovou tyčinku. Ta bodla! V dálce před námi bliká čelovka, trasa vede doleva, tak jdeme. Sněhové pole, navrchu ledová krusta, tři kroky to drží, dalších 10 se to bortí až téměř na podklad… Za námi jdou další čelovky.

Ledová pláň končí a my pokračujeme lesem, klesáme. Přemýšlím o tom, že naše kroky aktuálně směřují na Německou rozhlednu Weifberg, která bude logicky na kopci a my jdeme stále dolů… A nelíbí se mi to! Pořád se to nedá běžet, dá se sotva jít. Chodíme pořád nahoru a dolů, přeskakujeme třikrát potok a míjíme se s kluky z Polska. To byly ty čelovky před námi. Vlastně jedna, ten druhý čelovku neměl. Počítal, že dojde za světla…

Následuje další louka. Přemýšlím, jestli by se mi nevyplatilo vyhrabat si ve sněhu noru a tam prostě zdechnout… Nahlas pouze komentuji, že vím, že to dojdu, že to chci dojít a stejně mi vlastně uprostřed toho německého ničeho jiná možnost nezbývá, ale že už mám teda jako docela dost.  Jelikož mám dojem, že na rozhlednu nikdy nedojdeme a z Brtníků nám to trvá už celou věčnost, raději zastavujeme a já píšu domů, abych dala vědět, že zatím ještě žiju. A za chvilku už stoupáme na rozhlednu. No, je pěkně vysoká… Čelovka v zelené bundě dupe přede mnou po plechových schodech. Když se zvuk podrážek na plechu změní na zvuk podrážek na dřevěné podestě, říkám si, že už je můj doprovod konečně nahoře… a pak začne zas ten hrozný zvuk… levá, pravá, levá, pravá, plechové schody… jsou to snad schody do nebe? Mě spíš přijde, že jdeme do pekla. Až teď při psaní reportu zjišťuju, že rozhledna má 173 schodů… no po 58 kilometrech v těžkém terénu teda žádný povznášející zážitek. A stejná porce dolů. V protisměru potkáváme Poláky a ještě asi 3 další kluky, někteří nadávají. Já nenadávám, ale v myšlenkách proklínám Olafa (teď už je vše odpuštěno :)). Pod rozhlednou dávám citronovou tyčinku, opět mi trošku docházejí síly. Hledáme červenou značku, obcházíme rozhlednu a ne a ne ji najít. Mezitím slezou z vrchu i ostatní kluci, co šli za námi a kolektivně pátráme. Nakonec nalézáme a následujeme červenou značku. Chvilinku se dá dokonce i běžet, pak terén přechází v cestu uježděnou lesní technikou, která tu těžila dřevo. Jsou to vyjeté zledovatělé koleje a mě to podkluzuje a ubírá zbytky sil. Nasazuji tedy nesmeky a tím ztrácím čelovku v zelené bundě. Teprve teď mě napadá, že sice vím odkud můj „noční kámoš a zachránce s GPSkou“ je, čím se živí, ale na jméno jsem se za poslední více než tři společně strávené hodiny nezeptala. Valím dál, přede mnou pořád nějaké ty čelovky, poslední kontrola za Hančovým křížem. Kterého Hanče mají na mysli? Snad Bohumila Hanče, českého lyžaře, který umrzl při závodě kousek od cíle? Čeká mě stejný osud? No nic, opět nepíšícím fixem tvořím jakýsi hyeroglif a tak nějak už na autopilota mažu dál. Potřebuju nutně s někým mluvit, jsem na další sněhové pláni. Doháním čelovku přede mnou, je to jeden z Poláků, ten osvětlěný… Ptám se, jestli mluví anglicky. Prý moc ne, ale celkem rozumí česky. Snažím se s ním dát do řeči, ale moc to nejde. Z posledních sil zkouším v ledovém pekle běžet. Alespoň je změna. Nejhorší kilák... 

Portrét zoufalství...

Najednou projdeme pár kroků hlubokým sněhem skrz nějaké křoví, překročíme haldu sněhu a jsme na asfaltu v Mikulášovicích! Hurá, radostí se oba rozebíháme a za několik desítek metrů přibíháme společně do cílové hospody!


Lidi tleskají, super pocit, endorfiny okamžitě naskakují, jsem tak moc šťastná! (vidět to tedy není, na cílové fotce vypadám jako po deseti letech nucených prací v dole). Sedám si k Olafovi na židli, zapisuje nás do počítače, hlásí mi, že jsem na padesátce druhá žena, druhá Markéta. Ptám se ho co říkal, nějak to nedokážu pobrat. Po chvilce pochopím. Ptám se, jestli už dorazila nějaká Verča z padesátkové trasy. Nevím příjmení, ale myslela jsem na ni, jestli to bez nesmeků zvládla. Prý ne, musela vzdát. Nedivím se jí, nemít ty dva kousky gumy, zabalím to nejpozději za Mariinou vyhlídkou… Pořadí není konečné, startovalo se průběžně, je možné, že po mě doběhla holka, co startovala až po mě a výsledný čas bude lepší, než můj, ale je mi to úplně volný. Mám hroznou radost, že jsem dokončila a překonala svoji největší obavu, být tak dlouho sama se sebou. Ale víte co? Většinu času jsem strávila na trati sama, nejsouvislejší úsek byly ty asi 3 hodiny, co jsem šla s čelovkou v zelené bundě, ale mě moje společnost těšila! Neměla jsem žádnou větší krizi, asi dvakrát jsem zavolala Jirkovi, aby o mě neměl strach, dvakrát jsem „zkontrolovala“ na dálku Kačku, protože jsem na ni myslela, jak jí asi je a jestli to zvládá, sluchátka zůstala celou dobu zavřená v kapse a já jsem si prostě šla, běžela, tak jak mi to terén dovolil a bylo mi dobře. 

Po příchodu do cíle si dávám polévku a džus, ale nemůžu to do sebe nějak natlačit, polévka je krásně slaná, to teď bodne, přesto ji jím snad půl hodiny. Vyslechnu si příběh pána, který právě dojel z Brtníků vlakem. Šel „jen“ 22km trasu, ale přijel na Ledobál. Chlubí se mi, že dostane pohár za první místo v CSUT za 2016 v kategorii veteránů 70+. Dal minulý rok tři stovky, z toho jedna se mu ale nepočítala, nebyla totiž zařazena do poháru. Kdybych měla klobouk, smekla bych ho až na zem. Já stovku nemám žádnou a on v sedmdesáti letech tři během jednoho roku… Začíná se do mě pouštět zima, tak se balím a vyrážím na cestu do tělocvičny. Klepu se zimou a tak popobíhám. V tělocvičně nejdřív strhávám mokré boty a hadry, dávám si ledovou sprchu (teplá došla už dávno a vlažná též…) a oblékám se do suchého oblečení. Najednou je mi tak krásně teplo! Volám Kačce, jak jsou na tom. Prý úplně vyřízení, pospávají v Rynarticích na Konci světa, skončili a čekají na odvoz. Na ledobál rozhodně nepůjdou. Vydávám se tam tedy sama, opět ten kiláček do restaurace Svatý Hubert. Vejdu do sálu, oči se snaží přivyknout tmě a barevným světýlkům, uši reporodukované hudbě, rozhlížím se a najednou na mě od stolu mává nějaký kluk – áááá čelovka v zelené bundě! Super, sedám k nim, konečně se dozvídám, že můj parťák z konce trasy má jméno (tímto ti, Honzo, ještě jednou děkuji za doprovod a kofču :)), seznamuji se ze zbytkem party, šli různě dlouhé trasy, ti, co nejvíc tančí a kalí to zabalili na 14.km a od té doby juchají, další postupně dokončovali své kratší trasy a Honza jediný šel celou „padesátkovou“. Čekáme na vyhlášení, které stále nepřichází, některá místa na bedně ještě nejsou obsazena, účastníci jsou dosud na trati… Na přání pouští DJ Michaela Jacksona a tahle fajn banda mě zvedá ze židle, že „Na Majkla se musí“ a tak jdu. Je to fajn, nohy se trochu rozhýbají, dokonce si střihnu i polku a panáček slivovice také zahřeje na těle i na duši. Konečně přichází Egon s Olafem a vyhlašují. Tleskám klukům organizátorům, tleskám všem, kteří se na téhle akci podíleli, tleskám všem, kteří došli na pomyslnou bednu i těm, kteří se na trasu vůbec vydali. Byl to mazec. Po vyhlášení zvedám kotvy, jsem vyřízená, jdu spát. Poslední dnešní kilometr! Přicházím do chodby tělocvičny a tam Martin Čapek, Víťa Zahrádka, Polák, se kterým jsem docházela do cíle a popíjí pivo. Mám radost se shledání, Kačka je prý tuhá, ale mě chytne ještě touha si povídat, probrat zážitky a posedět, tak si beru také pivko a žvaníme. Polák mluví krásně anglicky, omlouvá se, že byl na konci vyřízenej a tak mluvit nemohl. Teď kecáme a do naší mezinárodní společnosti se přidává ještě Maďar. Teď jsme teprve multikulti :)! Mezitím dochází z hospody Honza s Mirkou, ta pohotově donese flašku domácí pálenky a postupně se k naší malé afterparty přidávají další účastníci. V půl třetí jdu spát. Seděla bych klidně do rána, ale vím, že se musím alespoň trošku vyspat, abych přežila zdlouhavé nedělní cestování vlakem a hlavně řízení auta. Když ulehám, Kačka na mě mávne rukou, nevím, jestli to je tik ze spaní, nebo se probudila? Šeptá: „Jsi v pohodě?“ „Jo jsem“… „Tak super, mám jen trochu rýmu, dobrou.“ „Snad to přejde, dobrou…“. Po krátké noci plné převalování balíme narychlo věci a necháme se odvézt do Děčína. Hodinku a půl čekání na vlak vyplníme pojídáním sendviče a popíjením kávičky, vyprávíme si zážitky, bavíme se o dalších akcích, které letos budou a takhle nám uteče cesta až do Kralup, kde se definitivně loučíme a nasedáme každá do jiného vlaku.

Jsem doma. V nohách nakonec  62 kilometrů za 14 hodin a 33 minut. Posledních 12 kilometrů do Mikulášovic mi trvalo 3 hodiny 48 minut. Celkem uběhnuto bylo tak 20km, nedokážu říct, moc běhavé to tedy nebylo. Průměrná rychlost 4,19km za hodinu. Jsem grogy, ale spokojená. V hlavě mraky nových zážitků a nadšení do dalších akcí.


Suvenýry :)


Konečná bilance:

Trasa 105km, 3800m+ - startovalo 91 lidí, dokončilo přesně 50 statečných. Ale stateční byli i ti ostatní, kteří se s tratí prali kratší, či delší dobu.

Trasa 58km, 2300m+ - startovalo 60 lidí, dokončilo 31. Moje konečné umístění 10. celkově (stejně jako na P100) a druhá žena (z dokončivších 6) 
A taky do této bilance patří to, že jsem domů přivezla veškeré gely, tablety, ionťáky a další podpůrné prostředky. Bylo mi zkrátka tak dobře, že jich nebylo vůbec zapotřebí. 


Pokud chcete vidět pěkné fotky z akce, mrkněte na:
http://pason.rajce.idnes.cz/57._Brtnicke_ledopady_2017/

3 komentáře:

  1. Ahoj Markét, narazila jsem na Tvůj blog a mile jsem si početla a zavzpomínala na Ledopády. Dodatečně gratuluji ke skvělému II. místu!!
    Já jsem bez nesmeků bojovala až do nějakého 50.kilometru, ale nakonec mě zradila psychika a trošku i strach- sama ve tmě v lese jsem se necítila úplně dobře, tak jsem to zabalila.(Nakonec mi chyběly tři kontroly)
    Brala jsem to ale pozitivně a spíše jako poučení, lépe se na příští rok vybavit.:))
    Jsi statečná bojovnice, že jsi v takových extrémních podmínkách vytrvala až do konce!

    Měj se krásně,
    ať Ti to běhá a třeba příští rok na ledopádech na viděnou.
    Verča
    http://www.zivotabeh.cz/2017/02/brtnicke-ledopady-2017-aneb-zkratkou-do.html

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, moc pěkný zápisek, jako bych tam zase byl. :) Moc gratuluji. Jsi opravdová bojovnice. Jsem rád, že těch posledních 12km nepřipadalo divných jen mě :) Třeba se na nějaké akci ještě potkáme. Ať se daří a ať to běhá!
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, ten tvůj jsem přečetla jedním dechem :) Náhodou jsem u tebe minulý týden četla Jarní Šluknovsko... taky moc pěkné! Z těch delších vzdáleností mám pořád ještě husinu, ale je třeba to někde zlomit a překonat! :)

      Vymazat