Vltava Run 2017 - naše mezinárodní dobrodružství

Je středeční večer, 10. května a já mám dilema. Co s nadcházejícím víkendem? V neděli se běží desítka v Lapáku, tu bych si chtěla zaběhnout, to je jasné. Osobáky se letos ani přibližně nekonají, mým cílem je vidět známé lidi, provětrat se na trase, kde znám každý kamínek, užít si trochu srandy. Ale volná sobota svádí k delšímu běhu. Na ty se teď potřebuji zaměřit především a pár hodin pobíhání kolem Louštína by nebylo marných. Mezitím z práce přijíždí Jirka s dobrou zprávou - dostane v říjnu dovolenou, hurá, jdeme rezervovat u Kudrnů termín! Vyplňuji veškeré nezbytnosti, znám to už nazpaměť. Však se s Kudrnou chystám vycestovat už pošesté. "Odeslat" a je to. Jsme přihlášeni. Kontrola údajů v potvrzovacím e-mailu a ejhle, copak to tu máme? Zpráva od Zdeňka odeslaná na všechny kontakty z Maraton klubu Kladno a ostatní spřízněné duše, předmět napovídá, jaký bude jeho obsah: Volná místa na Vltava Run.

Zběžně pročítám řetěz e-mailu, který se k nám dostal přes dva další různé lidi:

Mark's teams were already 3 runners short before last weekend, so they could take as many as five, but mostly they just need the last two slots filled. 

Seriously... if you know anyone interested! They have a "fast team" and a "fun team" so they can accommodate all skill/fitness levels!

The runners are mostly 22-35 years old, and a good mix of girls and boys.

All four vans have drivers too, so it really is just coming along for a fun weekend of eating cookies, running and not sleeping. :)

O Vltava Run jsem toho už poměrně dost slyšela a také četla. Včetně zápisků z prvního ročníku, kdy startovalo 30 týmů. S Jirkou tedy uspořádáme rodinnou poradu, která trvá zhruba pět minut. Lapák oželíme, zaběháme si tak jako tak a eating cookies s fun teamem to zní fakt dobře :) Obratem se ozývám pisatelce e-mailu, ta přeposílá zprávu manželovi, který stojí na konci řetězu, jelikož je kapitánem jednoho z týmů a už se domlouváme. Budeme ve "fun" teamu, každý dá za víkend zhruba 30km. Ve čtvrtek ráno si s Markem voláme a domlouváme detaily. Přidá se k nám ještě Jarda Calta z MKK. Také se dozvídám, že jen tak pro srandu ostatním řekl, že obíhal v posilovně lidi na pásu a ptal se jich, jestli se nechtějí přidat k týmu a takhle našel i nás...

V pátek ve 14:45 čekám na zastávce metra v Kačerově. Jsem ráda, že jsem po hektickém pracovním dni stihla včas všechny přípoje, sice tu není nikde žádná lavička, ale budu tu čekat přeci jen chvilku. O 15 minut později mám šanci se konečně seznámit s klubovým kolegou Jardou. Ano, běháme stjené závody, dokonce za stejný klub, znám jeho jméno z výsledkových listin, ale osobně jsme se vlastně ještě nepotkali. Mikina s logem Jizerského UT je dobrý "icebreaker" a tak probíráme (jak jinak) běhání. Vyhlížíme netrpělivě každé větší auto, které se blíží směrem k nám, protože nás má vyzvednout dodávka. Po uplynutí akademické čtvrthodinky od domluveného času telefonuji... A ani ne hodinku a kus poté, co jsem na Kačerově vystoupila nás skutečně dodávka vyzvedává. V tom zmatku na nás zapomněli! Seznamujeme se s jedním z řidičů, chemikářem a muzikantem Michalem. Vjíždíme k atletickému oválu Prague British School, kde už čekají všichni jen na nás, včetně Jirky, který sem jel rovnou z práce. Vyfasujeme týmová trička a děláme úvodní foto. Maličko se seznámíme s několika členy týmů, překvapivě občas zazní i čeština a už se nakládají dodávky, tři z nich opouští brány školy a odjíždí směr Šumava. My ještě asi půl hodinky stojíme vedle našich batohů, seznamujeme se s posádkou našeho vozu, který tedy zatím není přítomen :) Je tu Paul, náš kapitán původem z Anglie, jeho krajan Mark, dále Martin, jehož vazbou na školu je manželka - učitelka z Austrálie a pak my tři, tedy já, Jirka a Jarda. Konečně přijíždí i naše dodávka (jinak schoolbus) a s ní náš řidič, alespoň tedy pro následující dva dny, Michael. Také Angličan. British English... no to bude sranda. A už pod koly drtíme silnici a začínáme se seznamovat nejen mezi sebou, ale i s našimi úseky, které poběžíme, řešíme organizaci, práci, blbiny. Mark se přiznává, že má jen jedny běžecké boty. To ovšem vynahradí tím, že s sebou veze ohňostroj! Při balení ho našel a tak si prostě řekl, že by se třeba mohl hodit. "A máš s sebou oheň?"... "Ne! Přece nejsem blázen, abych dával sirky vedle ohňostroje!" Jo, to bude hodně dobrý:) Také se tady někde rodí naše "dodávková píseň". Opravdu nevím, jak a kdo s ní začíná, ale za chvilku porovnáváme na youtube originální verzi písně "What shall we do with the drunken sailor" s mě dosud neznámou verzí Valdemara Matušky "Čert ví, kdy kotvy zvednem" a cesta za okny uprašuje.
Zástavbu velkoměsta jsme nechali dávno za sebou a všudypřítomná řepkou zabarvená pole postupně mizí a krajina se mění. Začínají kopečky, pastviny s krávami, koníky, ovečkami. Nekonečné louky pokryté právě kvetoucími pampeliškami, rybníčky přirozeně zapadající do krajiny, hluboké, převážně jehličnaté lesy... Šumava. Martin se diví, hodně dlouho tu nebyl a změna je pro něj tedy velmi výrazná. My s Jirkou vzpomínáme na čundr, kdy jsme přešli Šumavu z Hojsovy Stráže do Nové Pece dva roky zpátky.
Netrvá dlouho a už procházíme bránou na louku v Zadově, kde se zítra startuje a začíná vyjednávání. Máme poměrně dost změn, takže kapitán Paul a pořadatelé mají co na práci, my mezitím nasáváme atmosféru (a kafe). Když je vše hotovo, naskáčeme opět do dodávky a přejíždíme do Nových Hutí, kde nás čeká zbytek obou týmů. Jde se na jídlo do restaurace Klostermann. Recenzi na toto restaurační zařízení psát nebudu, ale po dlouhém zírání do jídelního lístku končím na vývaru s kupovanými nudelmi. Ten je pro mě v podstatě jedinou volbou, pokud se nechci cpát před během smaženou strouhankou (jako výplň strouhanky si představte eidam, nivu, kuře a nebo prasátko) a podobnými libůstkami. Nálada obou týmů je vynikající, my technicky zaostalí stahujeme WhatsApp, abychom mohli následující dva dny sledovat, kde se ostatní dodávky a jejich pasažéři právě pohybují. Zábava je v plném proudu, juchalo by se dobře, klidně až do rána, ale vzhledem k tomu, že je všem jasné, že toto je poslední vydatný spánek (dobře, stačilo by říci poslední spánek) za celý víkend, kolem 11 se většina grupy vydává k našemu nocovišti.

Nikde žádná řepka, jsme na Šumavě

Jdeme na prezenci

Pohodová atmosféra u Klostermanna

V sobotu ráno si dáváme společnou snídani, nasedáme do aut a přejíždíme opět na Zadov. Jediná stopa, která po nás u chaloupky zůstává je obal od spacáku našeho týmového kolegy Marka, jelikož se na něm nachází stopy po kočce se zažívacími problémy. Snad je tím veškerá smůla vyčerpána... shit happens :)
Zadov - dáváme kávu, vyhříváme se na sluníčku a nasáváme atmosféru na startu. Sledujeme maníky, kteří si tréninkově dávají před samotným závodem sprinty do kopce, měříme pohledem ostatní týmy a já už se strašně těším, až vyběhnu. Zvláštní pocit, víte, že závod začíná tady a teď a vás přitom čeká běh až za nějakých osm hodin. 8:45... tři, dva, jedna, start!

startovní video:
https://drive.google.com/open?id=0B_dyhSEhNX2OZV9jWmwxMVliZUU

Ben se vyřítí kupředu jako raketa s jakýmsi bojovým pokřikem, než nám zmizí z dohledu v lese, stihne ještě ve výskoku tečovat nafukovací oblouk, který je takovým předělem mezi areálem startu a divokými šumavskými lesy. Mark říká, že je to snad nejrychlejší běžec, kterého zná. A taky jediný z nás, který se byl ráno ještě před snídaní proběhnout. Pasažéři první dodávky COOL teamu se loučí a jedou na další předávku. Game is on. Přejeme si vzájemně hodně štěstí, uvidíme se o několik hodin později na břehu Lipna. Racing team se vrací do penzionu užívat ještě chvíli pohody, jejich start je plánován až před polednem a my sedáme do dodávky a míříme směrem ku Praze. Start je intervalový, první běžci vybíhali na trať už v pět hodin a tak po cestě potkáváme a povzbuzujeme závodníky z jiných týmů, kteří již ukrajují další a další úseky své trasy.
A už parkujeme v Horní Plané, je kolem půl 11 a zatímco třetí v pořadí naší štafety právě zdolává svůj úsek, my si děláme malou kultruní vložku a navštěvujeme rodný dům spisovatele Adalberta Stiftera.

Team cool, van 2, návštěva rodného domu spisovatele Adalberta Stiftera

Následuje chvilka relaxu na pláži. Usazujeme se na zahrádce přilehlého hotelu doplnit energii před během. V hlavě mám už od včerejšího dne rizoto se zeleninou, ale ani zde se moje představa ideálního běžeckého paliva nenaplní, ovšem hráškový krém s bramborem je opravdu dobrý. Michael a Mark si dávají ještě palačinky, po jídle a kávě se přesouváme k místu předávky. Atmosféra je skvělá, počasí nádherné, sluníčko peče, možná až moc, Mark má s sebou sice jen jedny boty a ohňostroj, ale kromě toho je také jediný, kdo si vzal opalovací krém, takže je pro nás rázem hrdinou dne a my si mažeme červenající nosy, ramena, uši...

Krásné Lipno, nad námi se tyčí v mraku nejvyšší kopec na naší straně, tedy Plechý a my máme zatím pohodu...

...zatím co Alex z prvního auta maká na trati i s bolavým kolenem!

...

...a racing team se staví na start.

Pohoda na Lipně

Pohoda na Lipně - cool team stays cool

Další a další běžci předávají štafetové kolíky svým souputníkům a nožky by už chtěly běhat! Máme info, že Enys je na svém úseku a tak s Martinem utahujeme tkaničky a běžíme mu naproti. Pod nohami asfaltová cyklostezka a my se bavíme o tom, jak rádi běháme v terénu. Po nějakých dvou kilometrech se proti nám řítí Enys, otáčíme se a běžíme s ním už ne tak výklusovým tempem k cíli. Samozřejmě půl kroku za ním, aby bylo vše dle pravidel. Enys předává již několikrát rozklusanému a natěšenému Jardovi, my sedáme do auta a za velkého rachotu (Michael pouští na plné pecky "Highway to hell") se přesouváme na další stanoviště. Všichni najednou mlčí, jako by nám došel humor. Až doteď to byla pohoda, jídlo a relax, teď začíná jít do tuhého! Z úseků našich předchůdců víme, že jsme kousíček za týmem Rabbits Znojmo a jelikož startovali s námi, stávají se tím pádem našimi hlavními soupeři. Hon na králíka začíná:). Po cestě potkáváme běžce, jelikož některé úseky, po kterých se musíme přesunout jsou opět společné i pro doprovodné vozy, litujeme Jardu, má na trase poměrně nepříjemné kopečky.

Jarda už je rozcvičen a připraven začít naši první směnu

Já se jdu s Martinem trošku rozeběhnout a zafandit Enysovi

Olšina. Počasí je stále nádherné, ačkoliv v dálce vidíme bouřkové mraky. Koukám na radar, bouřková epicentra jsou všude kolem nás, tak schválně, kdy nás to dostane. Martin se protahuje, pomalu už vyhlížíme Jardu, Rabbiti vystřídali, kolem nás probíhá pětibojař David Svoboda. Běží za tým Nissan a na tomto jeho úseku je vyhlášena soutěž. Kdo ho předběhne, může vyhrát. Cenu pro vítěze neznáme, ale hecujeme Martina, že by to mohl dát. Když David běží znovu okolo nás ze svého zahřívacího běhu, tak ho poprosím o fotku s naším borcem. Prvně tady také vidíme, jak vypadá taková nepovedená předávka. Přiběhne týpek, chudák, úplně vyřízený, právě si střihnul nejspíš osobák, ale jeho tým nikde. Určitě si všichni teď myslí to, co já - snad se nám tohle nestane... A už vidíme Jardu jak si to sviští z kopce od lesa na předávku. Martin popadne štafetový pásek a upaluje dolů k rybníku. Co ho čeká dál je jasné nám i jemu. Viděli jsme profil úseku a zalesněný kopec před námi napovídá, že to také nebude úplně zadarmo. Času není nazbyt, na řadě je další přesun do Černé v Pošumaví.

David a Martin, soupeři na úseku 8 :)

Jardova předávka

Tam už nervozita sedá na našeho kapitána. Paul se chystá na svůj první úsek. Na WhatsAppu se začínají objevovat první veselé GIF animace od Johna, který byl původně součástí týmu, ale bohužel ho těsně před akcí skolila infekce. Musím říct, že tento komunikační kanál celou akci nečekaně okoření. Členové týmů + John sdílí dokonce i za běhu, takže se dozvíme nejen užitečné informace, jako že už je Paul na sedmém, tudíž za chvilku je u nás, ale také si můžeme poslechnout ještě písničku, co nám nazpíval :)
Přibíhá Martin a na řadě bude brzy Jirka. Startuje z Frymburku. Poměrně dlouho čekáme v přístavišti u vody, fouká studený vítr, sluníčko se schovalo a já si říkám, že na svůj úsek musím vzít dlouhý rukáv. Řešíme otázku povinného nočního vybavení, od 18 do 6 musí mít běžci reflexní vestu, blikací pásek a čelovku. Vzhledem k tomu, že vidět je minimálně do osmi mi to přijde zbytečné, ale poté, co vypustíme Jirku na trať se opravdu soukám do výstražné vesty. Kluci dávají kávu v restauraci kousek od auta, času dost. Já jsem tedy už značně nervozní. Není to jen má klasická předstartovní nervozita, tohle je jiné. Tým srazil už skoro půl hodinky z našich naplánovaných časů a já jim to nechci pokazit.

Předávka ve Frymburku

Paul už je na cestě a Jirka se připravuje

Přejíždíme na mou předávku. Pod námi vede cyklostezka přímo na břehu Lipenské nádrže, silnici od cesty dělí jehličnaté stromy... To musí být krása tenhle úsek. Ale ten můj bude určitě také pěkný! Naposledy studuju trasu.

Popis úseků, shodujeme se, že na papíře to vypadá o dost lehčí, než to ve skutečnosti je :)

Beru své báječné inov8, 40% lesních cest je poměrně dost a pokud to bude terén divoký, tím spíš je užiju. Zbytek po asfaltu také zvládnu. Stojím na předávce navlečená v dlouhém triku, vestě, na ruce blikací pásek a v dlani čelovku. Sluníčko zase vykouklo z mraků a mě je vedro. Jedne z týmů ještě volá pořadatelům, jestli je opravdu potřeba. Ano, čelovka je součástí povinné výbavy. Ale nemusíte ji mít zaplou! Jo, to pomůže :) Jirka by tu měl být tak za pět minut, tak ještě pózuji klukům a dělám blbinky.

V plné polní, připravena na svůj první úsek

Najednou se přiřítí strašně brzy Jirka, já jsem se nestihla ani bát a už běžím. První kilák "letím", sice mě tu předbíhá první běžec, ale připadám si i tak děsně rychlá. Asfalt, přes trať, značení vypadá dobře, oranžové šipky na rozcestích jsou super. Přebíhám silnici a už vidím, jak se cesta začíná lámat vzhůru. Nejdříve kolem několika posledních baráčků v Loučovicích po asfaltu a pak už navazuje lesní cesta vedoucí velice strmě vzhůru. Už teď lituji rozhodnutí vzít si pod týmové tričko dlouhý rukáv, funím jako lokomotiva a po chvilce pokusu o běh volím rychlou chůzi. Vyběhla bych to, ale takhle je to rychlejší a já mám stále na mysli náskok, který nám vybudovalo 10 lidí přede mnou... První rozcestí a kopec se trošku zmírňuje, přechází v nádhernou trailovou pěšinku přes kořeny, kameny, chvilku  běžím téměř po vrstevnici, sice cestička kopíruje částečně sklon kopce, takže spodní noha trošku trpí, ale i tak si to užívám, je tu krásně. Popadané stromy přes cestu přidávají na obtížnosti, skáču přes kořeny, klády, opatrně probíhám mezi kameny a mezi borůvkovými keři. Připádám si po šnečím tempu v kopci opět rychlá jako vítr, hodinky si to ovšem nemyslí. Ale je tu krásně! Cestička se začíná svažovat, přichází hluboké bahno, naštěstí jen kousek, předbíhá mě dalších pár běžců, kluků. Dávám si za cíl, aby mě nepředběhla alespoň žádná z holek. Přebíhám silnici ve Vyšším Brodu, zbytek mé trasy má vést po cyklostezce, to už bude určitě pohoda. Aha, kopec nahoru, pěkně z ostra... tak to jsem se asi pořádně nepodívala do mapy na vrstevnice! Další dva běžci přede mnou. Funím do kopce a najednou v trávě vedle silnice vidím odhozenou pet lahev. Značka a balení napovídá, že to tu zanechal někdo z běžců. No to snad ne! Vracím se dva kroky pro petku a běžím s ní alespoň k nejbližšímu fáborku, který nám ukazuje cestu. Až budou pořadatelé sbírat značení, snad seberou i lahev. Hrudkov. Super, to by mělo být někde na půl cesty mezi Vyšším Brodem a Rožmberkem. Už tam budu! Probíhám kolem zvoničky, v tu chvíli začnou odbíjet sedmou! Nadskočím leknutím, ajk postřelený zajíc... Za vesnicí další kopeček, ale už jen mírný, to by šlo. Předjíždí mě pár dodávek, ale nikdo nefandí, tak jako naše auto. Škoda, to by povzbudilo. Zabíhám do lesa a najednou se to zlomí. Padák dolů! Rychle si vyfotím Rožmberk, hlavní věž je sice schovaná pod lešením, ale i tak je to krásný pohled!

Po krásné pěšince následuje přeběh bahna. Naštěstí jen kousíček. Na jednom podobném úseku lovil z bahna kapitán racing teamu botu...

Tenhle pohled za to stál. Hlavní věž pod lešením, ale stejně...

Nabírám trošku rychlost, nohy na asfaltu vědí samy co mají dělat a já letím z kopce doufaje, že mě nečeká do konce úseku ještě nějaký ten dokopec. O kousek níž už na mě čeká nezmar Martin a hlásí mi posledních zhruba 300 metrů dolů k předávce. Paráda. Pustím to co to jde a letím do cíle. Předávám štafetový kolík Markovi a vysílám ho tím na jeho první úsek. Uffff, to bylo tedy... omlouvám se klukům, že jsme byla pomalá, ale mám radost, konečně jsem se proběhla a ta kořenová cestička, no ta byla krásná! Chrlím ze sebe zážitky, rychle se převlékám do suchého, odhazuji čelovku (stále ještě svítí slunko) a reflexní prvky a přejíždíme do Rožmitálu, kde nám končí naše první "šichta". Kluci mi říkají, že omylem jeli přes Hrudkov, takže viděli, že jsem to neměla úplně jednoduché. Koukám ještě na svůj plánovaný čas na úsek, protože mám dojem, že jsem musela být hluboko přes limit. Plán byl 76 minut, kontroluji údaje na hodinkách, 1h16m. No teda, na čelence mám napsáno "Just in time", asi to bude tím :)

Jirka si střihnul svůj nejrychlejší běh nad 10km

A Mark se chystá na svůj první úsek

Předávám Markovi a můžu vydechnout

Při dojezdu se potkáváme s naším prvním autem, chvilku probíráme dosavadní průběh, zážitky, králíky, kteří už nám mezitím někam odběhli. Za chvilku už se k nám řítí Mark, chudák, má konec svého úseku do kopce. Ani nemá šanci předvést "big finish". Na základě zkušenosti z předchozích předávek jsme se totiž shodli, že je clekem fuk, jak člověk běží, ale je třeba hlavně předvést pořádný sprint v závěru, kdy se ostatní koukají :) Ben natěšeně přebírá kolík a začíná noční směnu. Zatímco se Mark převléká, pouštíme mu k tomu příhodný song "U can't touch this" a kluci tančí oslavný taneček :)

První směna za námi, je čas vydechnout

Nasedáme do auta, domlouváme se, že přejedeme až do obce zvané Purkarec, odkud bude někdy kolem půl třetí ráno startovat Jarda a tam se pokusíme najíst a trochu vyspat. Už jsme zase pěkně veselí, čeká nás pauza! Bylo to sice kolem šesti hodin v akci, ale uteklo to tak strašně rychle. Druhý tým hlásí, že je navigace zavedla mimo trasu. 10 minut ztráta. Co se dá dělat. John sdílí na WhatsApp fotky z Eurovize, prý můžeme být rádi, že musíme běhat, jinak bychom museli koukat na tuhle hrůzu :) Posílám zprávu racing teamu, aby si dali bacha na úseku 11 a rozhodně si vzali trailové boty. Fakt si moc nedokážu představit běžet to za tmy. Přijíždíme do Purkarce, je po půl desáté večer, rychle zaparkovat a jde se shánět něco k jídlu. Vesnice je narvaná k prasknutí, tolik lidí tu možná ještě nidky neměli, jdeme tedy do nejbližší restaurace, která je hned u předávky a tam nám paní sděluje, že už nevaří, že maximálně do devíti. Uvnitř podniku není ani noha... A přitom by mohli mít parádní kšeft. Jdeme tedy o dům dál, po cestě zapředeni do diskuze o mentalitě českých hospodských. Do další hospody ani nevkročíme, po otevření dveří se vyvalí černý oblak cigaretového kouře a i přes smradlavou mlhu vidíme ceduli, že se vaří jen do osmi... Nakonec nás zachraňuje penzion s příhodným názvem u Anděla. Paní je více než ochotná, dělá sice jen pizzu, ale znavený poutník vezme za vděk i touto krmí. Nemá problém ani s tím, že si Jirka přinese svůj bezlepkový chleba a nají se s námi a pak nám ještě nabídne, že se můžeme uložit k našemu kratičkému spánku pod pergolou na zahradě penzionu. Když se cpeme pizzou, Jarda nám prozradí, že má v neděli narozeniny. Tak to může oslavit s cizími lidmi absencí spánku a během :) .
Na zemi je kamenná nerovná dlažba, tak k sobě srazíme dvě lavice a nohama k sobě uleháme. Neustále se kolem pohybují ostatní účastníci akce, kteří zde také hledají azyl, ale jejich timing pochopitelně neladí s tím naším, takže se snažím usnout (budík má zvonit podle časového plánu za dvě a půl hodiny) i přes neustálé mlácení dveřmi a pokřiky, které k nám doléhají z prostoru předávky. Když už se mi podaří navodit alespoň stav, který by se mohl lehce podobat spánku, tedy převalování na dřevěné lavici, hlava vypnutá, oči jsou zavřené, tak mě něco vyruší. Rozloupnu oko, nad námi stojí Mark zabalený ve spacáku a hlásí, že první dodávka stáhla zase poměrně dost času a za chvilku jsou tu. Nevěřícně hledím na hodinky, je půl druhé. Po hodince a půl polospánku tedy vstáváme, balíme vyhřáté spacáky a ládujeme je opět do auta. Jarda už se strojí do reflexních prvků. Vůbec mu to nezávidím, ale zase to bude mít nejdříve za sebou a třeba se mu pak podaří i něco dospat. A už zase stojíme na předávce, přijíždí první dodávka a jelikož její osazenstvo je stále ještě v závodnín módu, dostáváme se rychle zpátky do nálady.

Zatímco John kouká v teple domova na Eurovizi...

...doplňujeme energii v Penzionu u Anděla

Pokouším se mobilem vyfotit Jardovi "narozeninové" foto, jelikož je právě o rok starší a my ostatní vypouštíme naše číslo jedna na trať. Sbalíme zbytky našeho ležení, nasedneme do auta a jedeme do Hněvkovic . Trasa je shodná s tou běžeckou a proto pozorujeme světlušky podél cesty, fandíme, povzbuzujeme a pořád si říkáme, že ta další bludička před námi už musí být Jarda. Toho potkáváme ovšem až o hodně dál, když už si myslíme, že se musel ztratit. Ten to tedy nakopnul! V Hněvkovicích ani nevystupuji z auta, jsem jakási zmrzlá, unavená a jdu se nasoukat do vlhkých hadrů, abych byla s předstihem připravena na svůj další úsek. Jarda nastupuje do dodávky, Martin mizí v dáli, přejezd na Koloděje nad Lužnicí (neběžíme my náhodou Vltavu? :)). Vypouštíme na trať kapitána. Běží do Slabčic, kde startuje svůj úsek Jirka. Má dlouhou trasu, 14,5km, začíná se lehce rozednívat, z mlhy proti nám přibíhají k předávce další a další blikající běžci. Jdu se rozeběhnout. Raději jen tak hodně zlehka, ať vidím, co se mnou probdělá noc udělá. Mizím do mlhy, z mírného kopečka do vedlejší vesnice, po necelém kilometru se vracím. Nožky protažené, ono to půjde. Dobíhá Paul, fandíme Jirkovi, který se vydává vstříc svému dalšímu úseku. Už to máme pěkně secvičené, dobíhajícímu vezmeme vždy něco přes sebe a vodu, doběhnuvší se převléká, nasedáme do auta a přejíždíme na další předávku.

Všechno nejlepší k narozeninám, Jardo!

Paul je na trase a opět řve jako lev

Jirka se chystá vyrazit do tmy

Jetětice. Naposledy prohlížím naši "bibli", tedy vytištěné propozice včetně detailů jednotlivých úseků. Vím, že prvních zhruba 6km to budu mít do kopečka, poté 3 a kousek dolů. 100% asfalt. Silničky jsou zašněrované, to by mohlo jít. Čekáme na předávce, jsem připravena raději dříve, poučena tím, co předvedl Jirka na předchozím úseku :) Je po půl šesté, už se krásně rozednívá, ptám se hasičů na předávce, jestli musím mít stále ještě ochranné prvky, tak prý že je vidět, tak ne. Kromě toho mám kalhoty, které jsou celé pokryté reflexními trojúhelníčky, takže pro auta jsem velice dobře viditelná. Zase začínám být nervozní, motýlci v břiše, neměla jsem se  ještě najíst? Neměla jsem se napít? Nenapila jsme se moc? Ale už přibíhá Jirka a já pouštím myšlenky z hlavy a vybíhám, nejdříve po kočičích hlavách ve vesnici a poté po asfaltu do polí. V dálce před sebou vidím les, přímo v průhledu mezi dvěma smrky na mě vykukuje vycházející sluníčko. Na polích se válí mlha, ta zasahuje i silnici, do které postupně mizí běžci přede mnou. Klid, ticho, jen já a probouzející se příroda.

Ranní úsek s východem slunce je za odměnu...

Úsek začíná opravdu mírným stoupáním kam až oko dohlédne, ale běží se to moc příjemně a já postupně sbíhám běžce před sebou. Každého povzbudím, on či ona mi povzbuzení oplácí a utíká to krásně. Za nějakou chvíli mě předjíždí dodáka a kluci na mě hulákají a fandí. To je supeeeer, takový nakopávač! Jsem ráda, že na silnici potkávají svěží a culící se běžkyni a ne zdechlou trosku z prudkého kopce na předchozím úseku. V Branici se na chviličku odkloníme ze silnice a cestu si zkracujeme do kopečka polňačkou. A zase asfalt a ještě vzhůru. Koukám na hodinky, ještě chvilku to bude stoupat. V pohodě, běží se pěkně, slušný průměr, předbíhám běžce, nikdo nepředbíhá mě, to by šlo. Silnice se stáčí do lesa, u jedné z odboček jsou opět hasiči kontrolující průběh akce. Hlásí, že ještě kousíček do kopečka a pak dolů až do cíle. Paráda. V posledním výběhu mě předbíhá přeci jen jeden běžec. Vidím název týmu "Beermental" a tak se hned ptám, jestli jsou první? Potvrzuje, že ano. Od toho se klidně nechám předběhnout, to je jiná liga :) A už se to klopí dolů a já to pouštím, jak mi to jen mé tělo dovolí. Žádná závratná rychlost se tedy nekoná, ale fičí to pěkně. Posílám audio zprávu klukům, aby mě za chvilku čekali. Pokusím se zazpívat i písničku (Gonna fly now). Za malýokamžik už opravdu dobíhám do Květova, kde na mě čeká Jirka pod dokopcem. No né, s tím už jsem nepočítala... Ale prý jen nějakých 300m a pak už finiš. No, dá mi zabrat, ale makám co to jde, stahuji cenné vteřinky. Předávám pásku Markovi a zastavuji hodinky. Paráda, podařilo se mi tentokrát stáhnout pět minut oproti itineráři a předběhla jsem hodně lidí.
Jo, teď je mi fajn. Jen bych se někde vykoupala... Sluníčko svítí, je ráno, já jsem se proběhla. No nic, nasedám do auta a jedeme dál. Potkáváme Marka, Paul na něj ječí v rámci fandění z okýnka, aby sebou hýbnul, že už chce snídani:)

fandění po cestě:
https://drive.google.com/open?id=0B7Je6F9RJp0PdlVYUkNKeU05TDA

Kluci mě informují, že máme teď docela dost času, Mark běží opět nějakých 13 a celkem těžký úsek. Informace přichází ve chvíli, kdy projíždíme kolem krásného rybníka. Žádám o pauzičku a tak Michael otáčí dodávku a parkujeme na chvíli kousek od vodní hladiny. Naši noví angličtí kamarádi nechtějí věřit, že se fakt chci koupat, to už ale vbíhám do krásně chladivé vody a plavu. Stávám se tak tedy novou hvězdou videa, které vzápětí putuje na skupinový WhatsApp, ale Martin mě v tom nenechá a přidává se taky k mému rannímu duatlonu.

ranní koupel:
https://drive.google.com/open?id=0B_dyhSEhNX2Odktwd1hnU1ZHVDg

 S pocitem relativní čistoty se převlékám do suchých a voňavých hadrů, čistím si ještě zuby, když je to ráno a jedeme na předávku v Kostelci. Poměrně dlouho tu čekáme, potkáváme se opět s naší první dodávkou a také s dodávkou z racing týmu, kteří zrovna pauzíruzjí. Tady poprvé intenzivně pociťuji, že se to začíná zahušťovat. Lidí je tu už strašně moc, protože nás dobíhají a dojíždějí rychlejší týmy, které startovaly později. Dlouhatánská fronta před Toikami také vypovídá o zahušťujícím se startovním poli na předávkách a s houstnoucím davem začínají být nervozní i organizátoři. Nevidí, kdo jim přibíhá, sotva stíhají zapisovat. Probíhá předávka, Mark do toho dal vše. V ranním sluníčku je krásně vidět, jak se z něj kouří :) Dáváme mu chvilku na vydechnutí a pomalu se přesouváme. Máme po druhé "směně", všichni, ač silně nevyspalí a trošku rozlámaní máme stále skvělou náladu a těšíme se na zaslouženou snídani.

Čekání na Marka, doprava houstne a místo na parkování si už nemůžeme tak docela vybrat...

A je v cíli, můžeme jet na snídani!

Relax na pěnovém válci po cestě na snídani

Přejíždíme až na místo, kde začne naše poslední směna, na Živohošť. Parkujeme vůz a jdeme mrknout, co asi mají za mňamky v tom stánku s dlouhatánskou frontou... Aha, hranolky, smažák, frankfurtská polévka, nakládaný hermelín. Ano, běžcovo vysněné menu. Odvahu na tuto stravu v sobě najde jen řidič a další dva jedinci, kteří se chtějí co nejrychleji najíst a spát. My jdeme s Jirkou, Markem a Martinem obhlídnout, zda by se nenašlo něco méně zabijáckého. V blízkém hotýlku se dozvídáme, že snídaně dělají teda jako jenom do desíti. A pak obědy. Od jedenácti. Máme ovšem štěstí, od servírky jsme nedostali přes hubu (ačkoliv se tvářila, že k tomu nemá daleko) a jelikož je těsně před desátou, máme nárok na snídaňové menu. Objednáváme si, Mark si mezitím odskočil, nevíme, co by si dal k pití. Servírka to shrne: tak si dá džus. A odchází... Téma naší příští debaty je tedy jasné, české pohostinství a pohostinnost. Paní to nedá, je zvědavá, co že se to tu děje za akci, tak jí to říkáme, taky říkáme, že když by si tam dala ceduli, že tu je restaurace, tak by měla parádní kšeft. Prý nemají zájem. Chodí jim tam členové jacht klubu a to jim stačí. Dáváme si tedy snídaňové menu, vajíčka, džus a poté ještě kávu, ke které kluci přidávají štrůdl. Je po desáté, tak můžeme být rádi, že jsme vůbec něco dostali... Tohle bodlo. Jdeme se přesunout k autu a pokusit se chvilku prospat.

My máme padla a Ben už také odběhl svůj poslední úsek. A dal do toho všechno!

Na svém posledním úseku je Susanne...

... zatímco my snídáme...

... a nebo spíme

Běžet v dešti je určitě příjemnější, než se pokoušet spát v dešti :)

Další předávka je naplánovaná kolem jedné hodiny. Dvě hodinky spánku, paráda! Vytahujeme karimatky, popadáme kolem dodávky do trávy a snažíme se zabrat. Teď by mi to i šlo, ale začínají mi na obličej dopadat kapičky deště. To přejde... Přes hlavu přetahuji spacák, který jsem měla jako podložku a usínám. Do pěti minut začíná pořádná průtrž, naházíme věci do dodávky a snažíme se na chvilku usnout alespoň v poloze v sedě. Zhruba půl hodinka spánku za námi a Jarda už se opět chystá vyrazit na trať. Déšť proměnil kemp k nepoznání, všude je bahno a louže. Přijíždí první auto z našeho týmu a scházíme se zde i s jednou částí racing teamu. Dohánějí nás. Ok, už nehoníme králíky, cíl dokončit stále zůstává, ale přidružíme k tomu úmysl nenechat se předhonit racing týmem! Jarda přebírá od Enyse štafetu a vydává se na svůj těžký úsek do Třebenic. Upozornění na náročný terén stojí i v propozicích, u předchozích náročných terénů to nestálo pořadatelům ani za zmínku, no potěš!

Sluníčko se vytratilo a přišel déšť

Enys je v cíli, Jarda na cestě, Martin se chystá

Jardův parádní finiš po velmi těžkém úseku

Martin přebírá štafetovou pásku a běží do deště zdolat svoji pětku

V Třebenicích si říkám, že bych se chtěla trošku rozklusat, ale prší, takže se místo rozběhávání choulíme pod stříškou jakéhosi baráku u předávky a pozorujeme ostatní týmy. Zbytečně moknout se nám nechce. Jarda je poměrně rychlý a už předává Martinovi, ten vybíhá na svoji "pětku". Jediná trasa označená touto nejvyšší obtížností, alespoň dle itineráře. Martina čeká osm kiláčků, takže na nic nečekáme a přesouváme se na stanoviště v Hradištku. Paul je nerzozní a my také. Jeho úsek má jen pět kilometrů a přesun bude v tomto případě nejnáročnější, vychází to tam s pětiminutovou rezervou, která může být lehce smazána nečekanou dopravní situací. Dohoda je tedy taková, že jakmile doběhne Martin, Michael startuje dodávku a jede se. Nemůžu běžet nikam daleko, ale lýtko tahá stále víc a víc, tak se rozebíhám na kraťoučkých rovinkách hned vedle předávky.

předávka v Hradišťku:
https://drive.google.com/open?id=0B_dyhSEhNX2OWXhRX3RfRWVsekk

A už vidíme Martina, má to zase pěkně do kopce. Dobíhá, snaží se popadnout dech a kelímek s vodou, ale místo toho my popadáme Martina a cpeme ho do přijíždějícího auta. No pro nezaujatého pozorovatele to musí vypadat jako únos:) V autě teprve dopřáváme Martinovi ono vydechnutí a dozvídáme se, že kromě prudkého technického seběhu ho čekaly za řekou nekonečné schody! Dopravní situace nám to vpravdě neulehčuje. Nakonec jsme na další předávce v Davli s rezervou asi půl minuty a už vybíhá Jirka a my se opět přesouváme, raději opět trošku v kvapu. Doprava směrem ku Praze začíná v nedělním odpoledni pěkně houstnout. Jsem připravena na startu svého posledního úseku. Noha bolí, ale čeká mě jen 4,5km, to dám i kdybych měla zdechnout! Pořadatelé se snaží naladit v rádiu začínající hokejový zápas s Francií. Jirka je tu a já běžím dolů z kopce. Kluci kolem mě projíždějí hned vzápětí (asi s Jirkou opět sehráli scénu únos v dodávce) a zase skvěle fandí, až si z toho musím poskočit jak je to fajn.
Sleduji oranžové čáry na silnici, poběžím v podstatě jen podél řeky, není kde zabloudit. Ejhle, oranžová čára vede do ulice vpravo, neměla jsem nejdřív přebíhat koleje? Sleduji poctivě oranžovku na silnici. Běžec za mnou na mě křičí, že musím dolů, že běžím blbě. Vracím se... jak trouba na tom nejkratším úseku sleduji oranžové značení pro výsek kanalizace! Ještě, že mě týpek včas znavigoval zpět, časové zdržení je i tak znát. Pokračuji dále za svým navigátorem, předbíhá mě ještě jeden kluk a už jsme dole u řeky. Hladký asfalt, cyklostezka, před námi je vidět na dva kilometry daleko, takže mám přehled co mě čeká a můžu pozorovat soupeře. Jde do tuhého, po mě následuje Markův finálový úsek, teď se hraje o pozice :) Kluci mi beznadějně mizí v dál, zaměřuji však před sebou jednu holčinu. Prostě jen běž, na nic nemysli. Levá, pravá, dech. V hlavě mi zní část mé oblíbené nakopávací písně:

"Whatever it takes
You won't pull ahead
I'll keep up the pace
And I reveal my strength"

Pidikopeček na trati, ale právě tady předbíhám holčinu, kteoru jsme měla celou dobu na dohled. Následuje nečekaný brod na trati přede mnou. Můžu proběhnout skrz, nebo přeskákat po půl metru vysokých kamenech. Rychle vyhodnocuji situaci, ve vodě by mobly být řasy a mám na nohou silničky, nechci si rozbít hubu. Skáču tedy přes kameny. Zajímavé zpestření :) Míjím dvě labutě, které si lebedí u stezky v trávě a ozobávají trávu. Nějaký závod jim může být ukradený. Cesta se záhy mění ve dvě vyšlapané koleje v trávě. Jo, pěšinka v itineráři zmíněná byla. Je tu hodně cyklistů, drží se ve svém pruhu, pohoda. Najednou proti mě rodinka na kolech a nutně je zrovna tady musí objíždět kluk a na štangli veze holku s kolečkovýma bruslema na nohou. Zapadnu do vysové trávy, abych se nenechala přejet a myslím si svoje. Nenechám se ale rozhodit. V hlavě zní další song, Black eyed peas - pump it (louder)! pump it (louder)! krásně mi to vychází do kroku a do dechu a já už před sebou vidím srocení aut a lidí. Cíl! Letím, co to jde, poslední dva kiláčky se snažím zrychlovat, Martin mi zase běží naproti, ten kluk tady toho naběhal! Kluci křičí a fandí, já předávám opět Markovi, však už to máme pěkně naučené a pak jdu vykašlat plíce do pangejtu :)

Poslední předávka COOL teamu:

https://drive.google.com/open?id=0B_dyhSEhNX2OdlJrU04tbjJEcXM

Když popadnu dech, cítím se strašně nabitá energií, vyzývám kluky k výběhu kopečku k autu. Nechtějí, lenoši:) Nasedáme do auta, otáčíme se na neuvěřitelně uzoučké silničce, čímž zastavíme dopravu na několik minut, ale daří se a my jedeme na Hamr. Přejezd by měl být snad v pohodě. Uvidíme. Dodávka 1 už na nás čeká v cíli, takže poslední přesun celého víkendu! U Hamru se doprava šprajcne, nemůžeme ani dopředu, ani dozadu, situace je to trošku nepříjemná, ale Michael to opět zvládá s přehledem, odteď je to definitivně "king of the road" a my už parkujeme u sportovního areálu. Beru si přes sebe jen bundu a míříme do cíle očekávat našeho hrdinu na posledním úseku. Osazenstvo první dodávky je pěkně vymydlené, převlečené, my (a tím my myslím obzvláště sebe) zpocení a dobití :) Rychle sdílíme zážitky z poslední směny (ty, které jsme nesdíleli na WhatsAppu...) a vyhlížíme bílé tričko. Začíná krápat. A už přibíhá Mark. Proběhne bránou u které čekáme a my se k němu jako v tranzu přidáváme a společně zdoláváme poslední stometrový úsek společně. Dostáváme na krk medaili, do ruky nealko pivo a můžeme zažít neskutečnou týmovou euforii. Dav nás tlačí do fronty na týmové foto a my se všichni usmíváme od ucha k uchu. Fotíme se, Paul otevírá šampáňo... a otáčí se proti nám. Hm, nosem jsem tedy bublinky ještě nepila! Pokračujeme dále tam, kam nás tlačí dav, sdílíme nadšené dojmy a smějeme se. Racing tým je někde za námi a dozvídáme se, že jsme svým časem 32h 47m o pět minut překonali loňský čas týmu PBS Lions (loni se podařilo dát dohromady pouze jeden tým) a předčili tím to, co se od nás očekávalo, tedy dokončit, dostat se do cíle v jednom kuse a nevyšilovat v noci v lese při nočních úsecích :). Racing tým překonává cílovou čáru asi o hodinu později v čase 29:53, cíl pokořit hranici 30 hodin je tedy také splněn!

Ve skupinové euforii protínáme cílovou pásku

Cílovka

Veselí a ověšení medailemi

Paul otevírá šampaňské, Lenka už zdá se tuší, co bude následovat...

Pořádná sprška!

Oficiální cílová fotografie PBS Lions - COOL team

Oficiální cílová fotografie PBS Lions - racing team

Řádně olepeni a osmrazeni šampaňským jdeme po krátké společné veselici k autu. Kluci se nás ptají, jestli bychom chtěli běžet s jejich týmem zase za rok? Jasně, když to vyjde, tak proč ne, ale Mark musí odpálit ten ohňostroj, na který letos nedošlo! :)

Bylo to skvělé, nečekané dobrodružství. V pátek jsme nasedali do dodávek jako naprostí cizinci a najednou jsme parta sehraných lidí, kteří sdílejí tolik báječných zážitků, kolik se jen dá za 360km nasbírat.

Četla jsem nějaké ty reporty z Vltava Run, četla jsem o tom, jak je to úplně něco jiného, unikátní zážitek, jak se s lidmi poznáte tak, jak možná neznáte ani své dobré přátele a tak dále. Vše mi to připadalo přehnané, velmi klišoidní, ale teď sama pořádně nevím, jak to popsat. Bylo to zkrátka úplně něco jiného, než jsem zatím měla možnost zažít a bylo to skvělé! Tak zase za rok, Vltavo?