Karlštejnská tlapička aneb jak jsem byla za exota

Několik dnů před Ledopády, kdy se mé myšlenky doukážou stáčet už jen jedním směrm, mlsně pokukuji po termínovkách všech možných i nemožných pochodů či běhů a pečlivě zapisuji do diáře data akcí, které nekolidují s tím, co už je tam zapsané a co mě zároveň oslovuje. Jedním takovým podnikem je Karlštejnská tlapička. Mrknu na itinerář - Beroun-Koněprusy-Srbsko-Ameriky-Karlštejn, 50km. No paráda. Do toho jdu! Další výzva, postupné prodlužování vzdáleností.

Je týden do akce. Zahajuji lehké přípravy - denně do sebe lupnu tabletku magnéska.
Vím, zkušený dálkoplaz, pravidelný účastník stovek by klidně propařil týden a pak to dal z voleje a ještě by se pousmál nad dětskou vzdáleností, ale pro mě je to pořádná darda... Přesto se snažím nebýt už dopředu nervozní a říkám si, že to bude pohoda. Jirka se rozhodl někdy před dvěma týdny, že poběží také a vím, že Katka má tuhle akci v kalendáři, ale v podstatě dva dny před oba potencionální parťáci odpadají. Nevadí, Jirka by stejně běžel rychleji a počítala jsem, že jestli půjde Katka, tak bude chtít dát trasu Karlštejn-Karlštejn, protože ta je na rozdíl od té mé o poháry. Ale já jsem běžec/chodec bez ambic. Jediný cíl, který mám vlastně pořád je cesta sama, což pro mě znamená přežít a hlavně užít!
To, co mi dělá trošku starosti je počasí. V pondělí jsme se sice s Terkou koupaly v rybníce, ale to bylo z důvodu splnění tradice, ne proto, že by k tomu snad počasí nabádalo.  Naopak, teploty klesají a na sobotu přibývají ve výhledu také srážky.
V pátek večer Norek hlásí na sobotu déšť až kolem osmé večerní a teploty by se mohly vyšplhat až na příjemných 12. To by šlo. Počasí si to u mě vyžehlilo, ale tak trochu jsem přesto v háji, jen z jiného důvodu... Až do páteční páté hodiny odpolední totiž nemám boty! Nepříznivé okolnosti se nakupily (pozdě vyřízená reklamace s jiným koncem, než bylo avizováno, nepadnoucí náhradní boty, pátečně odpolední výlet do Prahy autobusem, první jel dříve než měl, další, který se neobtěžoval zastavit a k tomu vytrvalý déšť), ale má to happy end, když v prodejně Trailpointu zakupuji fungl nový pár obuvi. Sedí perfektně, je to podobná bota, kterou jsem měla předtím, doma přidám ortopedickou prošlapanou vložku a budu si držet palce na rukou, aby mi neupadly palce na nohou. Jirka mi sice předpovídá, že bez puchýřů to teda rozhodně nedám, ale já věřím, že to půjde! Domů přijíždíme až před osmou, hlásím, že si sbalím a jdu spát. Jirka na to, že bude koukat ještě na telku a jestli mi to nevadí. Samozřejmě on už v devět spokojeně chrupká a já mám do jedenácti oči dokořán a v té naší krásné vidlácké tmě mapuji strop...

Sobota, nechutně brzy mě zvuk budíku tahá z vyhřáté postele. Jirka, vyspinkaný do růžova vstává se mnou, jde si udělat snídani a zalézt s tácem plným dobrot znovu do pelechu. Že bych se přidala? Ale ne, těším se na svou dobrodružnou výpravu. Rychlá snídaně, poslední přebalení věcí po umístění hydravaku a už sedím v autě směr Karlštejn. Cesta na Nižbor je zavřená. Ok, jedu okolo... Beroun. Dávám si tu báječnou rallye do Karlštejna (a zastavuji nafotit krásný výhled - jé já se těšííím!!!), auto nechávám v cíli, abych se mohla hned po doběhu převléknout a odvézt domů. Nechce se mi pak čekat, až pojede vlak a navíc si z okýnka vlaku vychutnám pohled na Berounku a skály kolem Srbska v ranním mlžném oparu. Tak pan výpravčí říká, že nevychutnám. Je výluka. Až do Berouna... rallye autobusem zpět. Už si říkám, že mi snad vesmír dává znamení, že to dneska běžet nemám. Alespoň to tak vypadá.

Výhledy z auta při rallye Beroun-Karlštejn

Autobus mě vyplivne v Berouně před nádražní budovou. V mlze stojí sloup s digitálním displejem, ukazuje 7 hodin ráno a nějaké drobné. Displej problikne a najednou se objeví teplota... 2°C. Poslední dubnová sobota. No fuj! 

Že bych si to ještě rozmyslela??? Ani nápad :)

Chvilku zmateně přecházím po nádražní hale a hledám pořadatele. Celou dobu mě zřejmě pobaveně sleduje Ondra Fatka, který stojí před třemi velkými cedulemi s nápisem START... Asi mám dneska tak trochu blonďatý mozek. Registruji se (respektive stávám se čárkou na papíře... žádná jména, jde jen o počet), potvzruji, že vím, že se trasa z Berouna nejde o poháry. Ondra mě varuje, že na trase je trošku bahna. Když odpovídám, že jsem už byla na Olafových pochodech, jen mávne rukou a vypouští mě na trasu. A je to, jsem na cestě. Hodiny před nádražím se o pár minutek posunuly vpřed, teplota je ovšem stále stejná. V autě jsem vypila půllitrovku vody a potřebuji najít nějaké klidné místo, kam odskočím, ale říkám si, že kousek vydržím a pak to určitě půjde. Odněkud duní pěkně nahlas techno - tuc, tuc, tuc... Asi někde z auta? Vybíhám. Do kopce... přes Beroun - Zavadilku do Jarova. Tady potkávám 4 další účastníky, ptám se, kterou trasu jdou (z Berouna jsou tři možnosti) a jsou také na "pádě". Komentují to, že běžím, abych se prý hned takhle na začátku neunavila. Je to kopec, ale běžím hlavně proto, že zatím nebylo žádné vhodné místečko a já fakt musím. Za odbočkou směrem na Kosov jsem konečně venku z civilizace a nacházím úlevu :) Opět slyším povědomé "tucání" a říkám si, že tam snad někde v okolí musí být nějaká technoparty. Snad už to neuslyším. Chci si vychutnat zpěv ptáků a přírodu... A ta začíná pěkně čarovat! Mlha se rozplývá, vylézá slunko, běžím po krásné hliněné cestičce přes louku, na jejímž okraji rostou trnky a střemchy a tak sladce a krásně voní... TUC, TUC... nenechám si to přeci zkazit. Za chvilku už to slyšet určitě nebude. 

Zvířáci v Jarově

Beroun v mlžném oparu, zvuková kulisa naštěstí na fotce není, někde tam v dálce řádí technaři...

Kvetoucí pustoryl, střemcha a trnky tak sladce voní...

Výškové metry, které jsem zatím nabrala opět rychle ztrácím a sbíhám pěkným sešupem zase z kopce. Střídavě přeskakuji a podlézám padlé stromy, kterých je tu poměrně dost. Přibíhám k vodní nádrži Suchomasty. Berounsko je můj rodný kraj, tady jsem strávila velkou část svého dětství, ale u této vodní plochy jsem nikdy nebyla. Je tu krásně, zastavuji, abych pořídila nějaký ten snímek. TUC, TUC... ach jo, tak i sem je to slyšet. Chudáci rybáři, co tu hledají klid. Tohle jim asi moc nepřidá. Nabíhám na asfalt a po silnici si to šinu k Havlíčkovu mlýnu. Cestou předbíhám dalšího chodce (tak už je nás na trase minimálně 6!). Úsek nic extra, zkrátka asfalt, ale konečně se dostávám z doslechu technařů (později zjišťuji, že se opravdu v okolí Berouna konal zrovna v termínu pochodu technofestival). Před prvními baráčky obce Havlíčkův mlýn žlutá odbočuje přes pěkně podmáčenou louku k lesu. Je mi jasné, že mě čeká pěkný krpál. Zrovna tady jsem si všimla vrstevnic v mapě. Ještě si fotím pramínek, zkoumám naučnou ceduli, abych věděla, co tu kvete a už lezu nahoru.

Seběh k Suchomastské vodní nádrži je plný padlých stromů... a mě to baví!

Vodní nádrž Suchomasty

Havlíčkův mlýn

Toto je hrachor jarní a ne kamejka modronachová, když by vás to zajímalo :)

Prvosenek také potkávám poměrně dost

Pohled zpět na kopec "čtyřručák" a kolegu, co se snaží vyhrabat nahoru

Stoupání je to tedy pěkně vypečené. Blahořečím svým botkám, mám za sebou sice teprve necelou desítku, ale běží se mi krásně a v tomhle prudkém kopci, který je navíc poměrně intenzivně rozbahněný mě botky krásně podrží, ačkoliv sklon je to takový, že musím zapojit téměř všechny čtyři končetiny a plíce prosí o kyslík. Ale to strmé stoupání za to stojí. Na vrcholu mě čeká odměna - Aksamitova brána. Nikdy jsem tu nebyla a je to paráda. Prolézám skalním útvarem tam a zpět, kochám se, fotím, značím fixou do průkazu první kontrolu. Dochází mě kolega, kterého jsem míjela dole na silnici. Stěžuje si, že kopec málem nevylezl, několikrát mu to na bahně podklouzlo a svezl se o pár metrů zpátky. Jde také padesátku. Prosím ho o foto, prohodíme pár slov a pokračujeme každý svým tempem dále.

Aksamitova brána

Aksamitova brána a v ní prorůstající strom

Tak to jsem prosím já a má jediná fotka z pochodu :)

Uchvátí mě pohledy do krajiny a v jednu chvíli periferně vidím, že po pravé ruce v údolí mám nějaký hrad? Aha, když se tam ohlédnu vidím, že to není hrad, ale věže lomu Čertovy schody. Courám na všechny vyhlídky. Nejsem tu, abych se uběhala, ale abych si to užila! Probíhám pod viaduktem... co tu dělá? Ahá, bývala tu kdysi vlečka. Krásná hřebenovka mě přes NPP Zlatý kůň dovede ke vstupu do Koněpruských jeskyní. Nikde ani noha, už jsem tu dlouho nebyla, ale pamatuji si to tu zcela jinak... Davy lidí, kteří stojí fronty na pivo, párky, vstupenky, suvenýry, toalety. Když si vyfotím liduprázdný plácek před jeskyněmi, přijíždí taxi a přiváží paní pokladní. Je čas vypadnout. Míjím dalšího člověka. Ani se nezastavuji, abych se poptala, na jaké je trase, je to chodec a mě se zrovna tak hezky běží... V dálce vidím další 4 lidi. Po chvilce je dobíhám a poznávám bandu z Jarova. Jak se jim to povedlo? Smějí se, prý trošku kufrovali, asi si trasu prodloužili... To se jim znažím vyvrátit, jelikož vídeméně celou dobu běžím (když zrovna někde neočumuji) a oni poměrně volně jdou, nakonec se tedy shodujeme, že si to zkrátili. A připravili se o úchvatnou Aksamitovu bránu. Tady se potkáváme naposledy. Začíná polní cesta a je tedy výživná. Těžká technika to tu pořádně rozjezdila a za chvilku je každá má bota pocitově o 3 kila těžší (reálně pouze o 2). Vbíhám na silnici, otírám bahno o asfalt a vbíhám do obce Tobolka. Říkám si, že je čas něco slupnout, od snídaně už nějaký ten čas uběhl a taky bych se mohla nahlásit doma. Jirka ještě snídá (aneb válendo v posteli s ranním obžerstvíčkem) a já už mám pár kiláčků v nohách. Při telefonování si sním výbornou datlovou tyčinku, která ovšem nevypadá úplně jako něco k jídlu. Ale je fakt výborná! Tak, spapáno, dotelefonováno, turistická značka uhýbá konečně z asfaltu a já se zase rozebíhám. Teda na chvilku. Pak uvidím v ohradě děsně zajímavé krávy a zkrátka si je musím vyfotit... Cvak a běžím dál.

Krásné výhledy ze "hřbetu" Zlatého koně

Vidím v údolí hrad? Nee, to jsou Čertovy schody!

Velkolom Čertovy schody

Viadukt na trase bývalé vlečky

A ještě Čertovy schody

Vstup do Koněpruských jeskyní bez lidí

Pustá a tichá obec Tobolka

Vypadá to všelijak, ale tahle datlová tyčinka je velká dobrota!

Děsně zajímavé krávy :)

Sbíhám na Kodu a dále pokračuji Údolím děsu. Naštěstí je to tu pěkné a tak nepřicházím na to, jak tento název vznikl. A už je tu zase kousek asfaltu a já přebíhám most v Srbsku, pořizuji nezbytnou fotku a vyhlížím první živou kontrolu. Tu nacházím bez problémů, nechám se orazítkovat a pokračuju po žluté. Mým dalším záchytným bodem je Kubrychtova bouda. Tam se těším. Dva roky zpět jsme tudy šli s Jirkou a Áďou čundr z Brd a u Kubrychtovy boudy jsme spali. Ráno nás tam očmuchával divočák, zážitek se tedy vryl do paměti poměrně intenzivně :) Už od Srbska začínám potkávat více chodců. Tudy vede hned několik tras a všechny se pak potkávají u Dubu sedmi bratří. Předbíhám tedy "pohorkáře" a zdravím. Jsem tu za exota. Běžce jsem zatím nepotkala jednoho jediného. Několikrát po pozdravu zaslechnu otázku "A vy to jako běžíte???". No, snažím se. A už je tady, Kubrychtova bouda a za ní Bubovické vodopády, které se před dvěma roky vinou horka proměnily v téměř vyschlé bahnité louže. Ale počkat, přes ně přeci trasa nevede! Koukám do mapy a opravdu. Sice jsem se napojila na červenou, ale špatným směrem! Návrat k rozcestí u Kubrychtovy boudy a začínám stoupat povědomým údolíčkem. Ano, tudy jsme tehdy šli, jen z druhého směru, z Mořiny. Jo, tady byla ta vyschlá studánka! A obcházeli jsme tenhle kopec tím dubovým lesem. Jasný, to je ta bouda, kde jsme zvažovali, že bychom u ní přespali. A tady Áďa moc hezky vyšlápla ten kopec a já si ho teď můžu seběhnout, hurá! Jo a už vím, kde je ten Dub sedmi bratří. Vzpomínky na známá místa naskakují a já si užívám zkopeček.

Krásná chaloupka na samotě u lesa kousek od Kody

Srbsko

Kubrychtova bouda a první kufr, nebo spíš kufřík

Králova studně

Týjo, takových lidí! Snažím se protlačit davem, který obklopuje odpočívadlo u Dubu sedmi bratří, kde se sbíhají všechny dnešní trasy. Turisti stojí frontu na razítko a chleba se sádlem a cibulí. Mě jde jen o to první a tak za chvilinku uklízím průkaz chodce do náprsní kapsy batohu a peláším zase pryč. Vím, že mě teď čeká výživné stoupání na Malou Ameriku, ale je to tam moc pěkné a navíc dneska je tak krásně! Střídám rychlou chůzi s během a cesta uprašuje. Teď už předbíhám v podstatě souvislý špalír lidí. Ach kde je ta krásná ranní samota, kdy jsem téměř nikoho nepotkala! "Mamí, ta paní ten pochod běží?" "Asi jo Honzíku. Vidíš a my lezeme jak šneci!". Ano, stále tu není žádný běžec. Ale říkám si, že bych už mohla nějakého potkat. Přeci jen tudy vede i ta pohárová padesátka. Jsem skoro na vrcholu stoupání, pociťuji lehký hládek, tak se zakusuji do své oblíbené citronové tyčinky. A už je to tu, Malá Amerika. Na minutku mi bleskne hlavou, že bych slezla dolů a dala rychlou koupel, myšlenku však rychle zaplaším. Jde se dál. Nakonec se koupu, ale nikoliv v průzračné vodě v lomu, nýbrž v bahních lázních. Včerejší intenzivní déšť tomu opravdu nepřidal a v bahně je jasně vidět, že přede mnou tu již prošlo pěkných pár párů nohou. Přichází na řadu marné hledání samokontroly u památníku v Lomu politických vězňů. Půjčuji si alespoň od dobrých lidí propisku a zaznamenám čas, kdy jsem tu byla a vyfotím si památníček, když by pořadatelé vyžadovali důkaz a dávám si lahodné jablíčko. To jsem s sebou měla prvně na Ledopádech, tehdy to byl zbyteček od snídaně a bylo to jedno z nejbáječnějších jablek, které jsem kdy jedla. Na tlapičce si ověřuji, že šťavnaté jablko je prostě božská mana a na dálkovém pochodu nepřekonatelně nakopávací svačinka. Brodím se bahnem dále k Velké Americe. Je rozhodně lepší běžet. Bláto sice cáká všude okolo, cítím, jak mi šplíchá na lýtka, ale když přejdu do chůze a ponechám tak nohy v lepkavé hmotě o chvilinku déle, mám dojem, že mi to moje báječné botky vyzuje. Potkávám skupinku lidí, co sbírají do velkých černých pytlů všudypřítomný bordel. Zastavuji, abych s nimi prohodila několik slov. Odpadky v přírodě to je moje téma č.1 a tak se dozvídám, že jsou to místní obyvatelé a chtějí to tu mít hezčí. Škoda, že jim to turisti-dobtyci hatí. Cvak - fotím Velkou Ameriku z vyhlídky od silnice, fotím svoje zabahněné boty a hurá po polňačce dolů do Mořiny, kde mě čeká další živá kontrola.

Malá Amerika se zvláštním efektem, který můj mobil tvoří zcela nahodile...:)

Směr Mexiko a těžká technika zaparkovaná u kraje louky

Důkaz - památník a chybějící kontrola u Lomu politických vězňů

Místní sbírají odpadky po turistech. Smutné, že si to turisti nedokážou odnést s sebou...

Cesta na Velkou Ameriku a bahenní lázně

Trošku toho bahýnka

Velká Amerika

Botky po "Amerikách"

Odtud cesta pokračuje na Dolní Roblín a Roblín. Tuto část trasy už zase neznám, ale vede to tu mezi poli, takže krajina není nijak výjmečná a tak se ani nezastavuji na focení. Probíhám Roblín, kde se za hlavní silnicí začíná cestička pěkně lámat nahoru takovým krásným lesíkem. Potkávám dva chodce, starší pán komentuje moji teď už jen rychlou chůzi: "No to je fofr!" Hlásím, že jsem rychlá proto, že to vypadá na déšť a já nechci zmoknout :) Modrá značka mě vede přes Roblín, kde potkávám kačenu, slušně pozdravím, kačena na to "káč", fotečka a klušu dál.

Krásné stoupání na Roblín

Roblín a setkání s kačenou

Roblín - pěkně obrostlý baráček a další účastník akce

Pampelišková louka kdesi za Roblínem

Přede mnou seběh na Vonoklasy. Na louce jsou jakési hromádky, asi krtiny, myslím si. U jedné z krtin se shýbá paní a fotí je. Těsně přede mnou sejde zpět na cestu. Nakukuji na louku, co že to tam dokumentovala, že by nějaká vzácná kytička? Zvědavost mi nedá... "Můžu se zeptat, co jste to tam fotila?" "Budete se divit, ale hovno! Chci poslat něco pěkného kolegům do práce..." :) Tak tohle jsme opravdu nečekala, rozesmátá běžím dál. Předbíhám pána v běžeckých leginách: "Ahoj, ty to běžíš?" "Ne..." "Aha, ale vypadáš jako běžec..." "Jo, no ono je to pohodlný". Tak zas nic. Už jsem doufala! Vonoklasy - běžím do hospody, kde je živá kontrola. Nechávám si zase vlepit razítko a u pana hospodského si objednávám pomerančový džus s vodou. Lupnu to do sebe, na záchodě doplním do vaku vodu a trochu pozměním oblečení. Sice jsem se dopoledne vysvlékla jen do slabého trička s dlouhým a odložila spodní merino i teplejší mikču, ale sluníčko se začíná schovávat za mraky, občas foukne a do mě se pouští zima. Beru tedy pod slabší triko své milované merino. Venku jsou všechny stoly obsazené a tak si odložím u hodných paní batoh, vše vytahuji, abych mohla zpátky umístit hydravak a zaházet lékárničkou, termofolií, gelem, magneslifem (které stejně opět nepoužiju) a nějakými těmi hadříky, které jsme odložila. Paní se zvědavě ptají, jestli běžím. Pak se ptají, jestli běžím celou dobu? Tak odpovídám, že ne. Jak to jde, když se mi chce běžím, když se mi nechce, nebo mi to nejde, tak zařazuji rychlou chůzi. Jedna paní se zvědavě rozhlíží a ptá se, zda jsem tam sama. Po odpovědi přichází otázka další. A nebojíte se? Nebojím, vždyť není čeho! Další paní se mě ptá, co že to mám v tom vaku za dobrotu, na co že mi to běhá. Tak vysvětluji, že na vodu, na tu to běhá nejlépe. Paní si to asi nemyslí, právě do sebe koply panáka a přemýšlí, jestli jim to teď ještě vůbec pošlape :).
Batoh je napěchován, loučím se a mizím směrem na Třebotov. Ouha, cesta se po chvilce stáčí a mě čeká pěkný krpál! V jeho polovině mě navíc překvapuje dost zajímavá turistická cedule, tu si fotím a zbytek kopce přemítám, co mě čeká na jeho vrcholu? Na značce píšou louže... To se tam něco jmenuje Louže? Že by tam byl rybník? A nebo to tam zkrátka nevysychá ani v nejparnějším létě a opravdu se mám držet po pravé straně louže jako že louže? Aha, tak je tu taková malá lesní školka a spoustu louží. Nevadí, značky vidím a v dálce přede mnou jde osamělý chodec, takže směr je mi jasný.

Zajímavá cedule... no to jsem zvědavá, co mě nahoře čeká!

Vonoklasy shora

Na vrcholu v kamení česká vlajka - to je kopec Homole

Tak u které té louže se mám držet vpravo? Asi půjdu za turistou před sebou :)

Cestička se stáčí do lesa, začíná prudší seběh dolů. Někde ve Vonoklasech jsme psala Kačce, že když bude mít chvilku, může mi zavolat a že jsem na třicátém. Volá akorát když sbíhám. Zrovna se vrátila z tréninku a začalo pršet. Koukám na oblohu, trochu se to na mě mračí. No snad se dešti vyhnu. Jsem u rybníku Pekárku. Je tu pěkná dřevěná lávka a na potoce malinký mlýn. Zavěsím Kačce telefon, protože potřebuju fotit :). Za mostkem cesta zase celkem prudce stoupá, tak při chůzi vyřizuji zbytek telefonátu. Na běh do kopce už síla stejně moc není.

Lávka u rybníku Pekárku

rybník Pekárek

malinký vodní mlýn u rybníčku

Kopeček je to celkem krátký a alespoň jsem se trochu rozptýlila a pokecala s Kačenkou. Jsem v Třebotově. Místní právě pořádají jarní svoz objemného odpadu, alespoň to tak vypadá, takže potkávám celou vesnici, která shromažďuje veškerý bordel na plácku před kostelem a fotím bagr, který odpad nakládá do kontejneru. Z vesnice mě vede zelená značka a opět stoupám. Jdu ulicí Pod Nemocnicí. To je mi dost divné, vypadá to, že už jsem skoro venku ze vsi, poměrně dost vysoko, aby bylo ještě něco nade mnou, jak napovídá cedule a po pravé ruce mám plot a za ním jakýsi rozlehlý park? Nebo je to obora? Po chvilce se vše vysvětluje, do parku vedou vrata, nevidím sice žádnou budovu, ale na sloupu visí cedule Nemocnice Třebotov... No fakt bych se vsadila, že je to park! Koukám do itineráře a dalším bodem je samokontrola na Kulivé hoře. Jasně, takže ještě nějaký ten výškový nastoupám... Nebo ne?

Svoz nadměrného odpadu před kostelem v Třebotově

Park? Ne... nemocnice!

Cesta se začíná svažovat, až je mi to podezřelé. Když se něco jmenuje hora, čekala bych tedy kopec. Rozcestník Kulivá hora. Rozhlížím se a kontrolu nevidím. Že by další ztracená? Pozoruje mě starší pár s batůžky a hůlkami. Ptám se tedy, jestli jsou také na trase pochodu a že by tu měla být kontrola. Odkazují mě na další rozcestník o zhruba tři sta metrů níže. Nejsou sice účastníky pochodu, ale jdou zdola a fixky na stromě si všimli. Pokračuji dále (na Kulivou horu z kopce!) a za chvilku opravdu odškrtávám další kontrolu. Začíná krápat. Přebíhám přes louku, na jejímž konci stojí strom s dalším "mamlasem" a pod ním se zrovna převléká kluk a kolem něj skáčou dva bordíci. Omlouvám se za narušení intimní chvilky, ale na rozcestník bych se potřebovala podívat. Jeden z psíků na mě radostně vyskočí a zanechává bahnivou stopu na gatích. Kluk se omlouvá, ale já jsem stejně už celá jako prase, takže co. Však jsem na Tlapičce, tak si nějakou také odnesu :). Vypadá jako běžec a jsem si tak skoro jistá, že jsem konečně potkala nějakého dalšího magora. Přijde mi to tak evidentní, že se ho ani neptám a je mi jasné, že s mým stále pomalejším tempem mě za chviličku i s pejskama předběhne. Běžím a jdu dál a stále mě nikdo nedohání. Takže zase nic!

Tlapičky z Karlštejnské tlapičky :)

Z Třebotova je to jen kousíček a já už se ocitám v Černošicích. Sbíhám neskutečně dlouhou a prudkou asfaltovou ulicí směrem, kde tuším řeku. Předbíhám dvojici, prohodíme zase nějaké to slůvko, jsou na 36km trase, ptají se mě opět, zda to jako běžím? Tak odpovídám (jako ten den už mnohokrát). Pán se ke mě přidává, jako že alespoň z toho prudkého kopce by kousek mohl popoběhnout :). Blížím se k poslední kontrole, která se má nacházet v hotelu Slánka. Šmarjá, to se jako mám v tomto stavu objevit v hotelu? Snad tam nemají hosty, aby se mě nelekli! Ale je to dobrý, kontrola je na zahrádce před hotelem. Dostávám poslední razítko do sbírky a jeden z orgů mi hlásí, že jsem na své trase druhá. Odbíhám a v hlavě se mi honí zmatené propočty. Druhá... já vybíhala v sedm, start byl mezi 6-10. Takže ten přede mnou musí být běžec! Tak přeci jen nejsem sama! Jé já bych ho/ji chtěla ještě potkat. Jen tak, pro ten pocit, abych tu nebyla za exota!

Strááášně dlouhý zkopec v Černošicích a vpředu dva další souputníci

Černošice

Poprchává. Další odbočka ze silnice bude vlevo. Musím přeběhnout silnici na druhou stranu. Rozhlédnu se, jestli něco nejede... jede. A za prvním autem další a další a kam až oko dohlédne. Ahá, výzdoba, už je mi to jasné, trefila jsem zrovna svatbu. Ale svoji odbočku v pohodě stíhám, překlenu další bahenní lázně a šplhám do kopce. Je docela prudký, trošku se ploužím, ale kochačka je to pořád, ne že ne. Chodidla už jsou ošlapaná, takže pěkné stoupání lesním terénem docela uvítám. V hlavě ale opět pěji ódy na své botičky. Vím, že vydat se na padesátku ve funglovkách, to hraničí s drzostí, ale nějak nebyla jiná možnost. A nezúčastnit se, tak to zkrátka v mých možných variantách nebylo! Podél stezky vede dalšícesta, taková klikatice a já si říkám, že by se tu Jirkovi líbilo, že by to tu bylo pěkné na kolo. A od myšlenky se přesouvám k akci a volám domů. Hlásím, že stále ještě trochu žiju a co jsem to tu objevila. Jirka má odběhnutých svých dnešních pětadvacet a už je zase v teple domova. Opět fotím. Tentokrát srdce stromu. Dávám si další citronovou tyčinku, abych doplnila energii. Cestička je tu pěkná, všude kolem civilizace. Sice to tu vypadá jako kdybych byla hluboko v lese, ale sem tam se stromy rozestoupí a já vidím po levé i pravé straně rodinné domky. A už je to tu zase, kruh se uzavírá, vbíhám do Vonoklas, začíná pěkný slejvák a já vím, že teď už mě čeká jen červená turistická značka až do Karlštejna.

Cyklotrailíky v lese nad Černošicemi

Srdce stromu?

Vonoklasy podruhé a naposledy

Probíhám již známou vsí, kolem hospody, kde byla živá kontrola. Teď je odsud slyšet harmonika, lidé postávají venku a pokuřují, asi se tu rozjíždí nějaký večírek. Má cenu se schovat před deštěm? Mrknu rychle na radar, mělo by to odeznít. Mizím dál a koukám už jen na názvy v itineráři. Karlické údolí. Jů, to bude určitě nějaké pěkné údolíčko kolem potůčku, orseje, sasanky, pohodička. Prdlajs! Pár baráčků u silnice a už zase stoupám pěšinkou vzhůru. Z potemnělé oblohy už jen kape, nakonec to bylo celkem příjemné. Začínám cítit, že už mám přeci jen něco odšlapáno a těším se, až budu v cíli. Vcházím do Mořinky, kouknu do mapy. Vesnice, přeběhnout silnici, mezi poli na další silnici a za tou už by měl být seběh do Karlštejna! S přechodem na asfalt nutím unavené nohy k rozeběhnutí. Za vesnicí překročím první silnici, fotím a před sebou v dálce vidím několik skupinek lidí. Napadá mě, jestli konečně potkám toho tajemného běžce? Nebo klidně běžce z jiné trasy, prostě jakéhokoliv? Po pravé straně mám rozkvetlý remízek, po levé svažující se řepkové pole a následně louku. Nikdy jsem tu nebyla a říkám si, že bych mohla někde v údolí zahlédnout Karlštejn, stejně jako je vidět od Malé Ameriky. Nevidím ale nic...

Začíná krásná měkká cestička

Tady se ale pěkně běží... uvidím tam vzadu v údolí Karlštejn? Neuvidím...

Míjím další a další skupinky chodců

Úzká vyšlapaná hliněná cestička, lehoulince do kopečka, ale opravdu jen mírně a mě se tu najednou tak krásně běží. Míjím skupinky lidí, zase stejná otázka, jako již tolikrát v předchozích hodinách. Když bych za ní pokaždé měla dostat korunu... už bych měla na žvýkačky? Druhá silnice, sesta se začíná svažovat a já vbíhám do lesa. Přede mnou nikdo, vím, že cíl je téměř na dohled, tak to pouštím, co to jde a ono to překvapivě jde! Občas musím podběhnout padlý strom, ale je to paráda. Polsední zhruba hodinu jsem měla v obličeji jistě takový ten trochu strhaný výraz, ale teď mám hubu od ucha k uchu. Přede mnou paní s deštníkem a co to vidím po pravé straně? Z ničeho nic se nade mnou zjeví Karlštejn! Vybíhám z lesa na dlažbu a fotím majestátní hrad v samotném srdci Českého krasu. Mrknu před sebe na cestu a vidím výjev, který mě v tu chvíli šokuje. Jak jsem si mohla myslet, že vběhnu z lesa přímo do cíle? Samozřejmě, že mě čeká tahle "zlatá ulička"... prodírám se davem turistů, uhýbám kočáru s koňmi a dalšími turisty, po obou stranách periferně vnímám prodejní pulty zasypané všemožnými "uměleckými" předměty nebo nějakou tou tradiční českou pochoutkou, téměř v každém stánku k tomu hraje z kazeťáku převážně lidová muzika. No tohle bych si tedy rozhodně ráda odpustila! Ale už jsem z nejhoršího pryč, davy turistů neřídnou, ale stánky s cetkami nechávám pěkně za sebou. Přebíhám most a bedlivě sleduji ukazatele s nápisem "nádraží". A už ho vidím! Hned naproti zahrádka plná lidí a na plotě krásný nápis CÍL!

Závěrečný seběh a po pravé ruce se začíná otevírat výhled na hrad

Slunko vykoukne zpoza mraku v pravý čas a já si ještě fotím Karlštejn

No to ne... začíná ulička plná turistů, stánků, koní, dětí, cinkrlátek, hluku...

 Šťastně se doplazím ke stolku pořadatelů a vydýchávám závěrečný sprintík (jasně, že sprinteři by se mi vysmáli, ale jí si v tu chvíli připadám jako Jusejn!). Nechám si vypisovat diplom a ještě mě kluci pobaví svojí diskuzí o tom, jestli dostanu nebo nedostanu pohár. Jsem sice pravda druhá žena na dlouhé trase, ale ty trasy byly dvě a já běžela tu "bezpohárovou", takže pohár si na svoji majitelku musí ještě počkat. Že jsem měla prý běžet z Karlštejna. Tak namítám, že mi tahle trasa přišla hezčí. "No jo, ale taky těžší!". Chci si koupit ještě moc pěknou placku, tu však nakonec dostávají všichni padesátkáři, i ti z Berouna. Vše je vyjasněno, chválím pochod, moc se mi to líbilo a užila jsem si to.

Zapomněla jsem poprosit o nějakou fotku mé osoby, tak si fotím alespoň diplom a unavené nožky :)

Krásná placka, děkuji!

Jdu k autu. Volám Jirkovi, že jsem přežila a za minutku vyrážím domů. Sundám botky. Je tomu ani ne 24 hodin, co jsem je zakoupila, ale teď by jim tento útlý "věk" už rozhodně nikdo nehádal :). S povděkem se zakousnu do obložené housky, kterou jsem ke snídani jaksi nestihla sníst a čekala na mě v autě. Dostavuje se takový ten krásný pocit, když se do krve vyplaví všechny ty endorfiny, smíchají se s čerstvými vzpomínkami v hlavě a já mám chuť jásat a skákat a každému vykládat, jak to bylo príma. Mrknu na čas a počítám. Měla jsem v plánu, že bych to mohla dát na pohodu za takových osm hodin. Skutečnost je 8 hodin 10 minut. Ale to jsou jen čísla. Co to je oproti zážitkům? Celý den jsem mohla poznávat stará i nová zákoutí naší krásné přírody, naslouchat zpěvu ptáků, kochat se kytičkami a potkávat nové druhy. Celou dobu jsem vlastně byla sama a opět jsem si to se sebou užila, to je pro mě další velká výhra. Nejzbytečnější věcí, co jsem s sebou měla byl nakonec MP3 přehrávač. V hlavě však už v tomhle okamžiku čiré radosti vyvstává jedna zcela zásadní otázka... Zvládnu dvakrát tolik??? Uvidíme v září...